Kritika praktík Izraela na okupovaných územiach z nikoho ešte nerobí antisemitu a nepriateľa židovského štátu.
A bezhraničné stránenie Palestínčanom by nemalo zvádzať k zatváraniu očí pred terorizmom Hamasu. Izraelsko-palestínsky konflikt, dnes hlavne stret dvoch nárokov na bezpečný domov, rozhodne nepredstavuje priestor pre čiernobiele videnie a je nutné načúvať obom stranám, hoci sa v pohľade značne odlišujú.
K takejto situácii došlo na hudobnej konferencii Meltingpot, kde prehovoril izraelský spisovateľ Tuvia Tenenbom, autor knihy „Chyťte Žida!“ s podtitulom prečo Európa nenávidí Izrael a miluje Palestínčanov.
Na festivale Colours Of Ostrava pred dvomi rokmi vystúpila hudobne i názorovo najradikálnejšia palestínska elektro dąbke skupina 47Soul. So spevákom a perkusionistom Tareq Abu Kwaikom aka El Far3i sme sa bavili nielen o hudbe ale samozrejme prišla reč aj na politiku. Hoci sa kontroverzná prezentácia spletitej palestínsko-izraelskej reality nie každému zapáči, je iba k nášmu dobru si ju prečítať. (nižšie uvedený rozhovor v publikujeme v češtine)
Ačkoliv se nepovažujete za politickou skupinu, palestinský background vás ve světě do takové pozice staví a očekává se od vás politické prohlášení. Je pro vás těžké některým neinformovaným lidem vysvětlit, že palestinskou otázku nepoužíváte jako nosič pro vaši hudbu?
„Máte pravdu, nálepce politické skupiny se vyhýbáme právě proto, že nám žánrové vymezení „politicky angažovaná hudba” připadá svazující. Naše texty vycházejí z emocí, které jsou odrazem našich myšlenek a ty se rodí z reality našich životů – přičemž do takové reality spadá i představivost. A součástí reality našich životů je řada každodenních drobností, které nám připomínají, že nejsme svobodní, že na našem území probíhá ilegální izraelská okupace. Jsou to skutečně běžné každodenní okamžiky, od neformálního rozhovoru v kavárně někde na druhém konci světa, přes bezpečnostní prohlídku na letišti, až po informaci o tom, že jste právě přišli o souseda. Fakta jsou fakta a není složité se k nim dostat, naopak je třeba je sdílet. Nelze je ignorovat, tím spíš, že jsou těžko stravitelná.“
Izraelsko-palestinský konflikt zřejmě nemá v blízké budoucnosti řešení. Světlo na konci tunelu se ale poslední léta pokoušejí částečně rozsvítit hudebníci. Festival Palestine Music Expo, kterého se zúčastnilo mnoho zahraničních publicistů, agentů a hudebníků a jehož jste součástí, třeba současnou palestinskou hudbu zasadil do formy nenásilného kulturního odporu. Souhlasíte?
„Myslím, že jen málokterý palestinský umělec by vám řekl, že považuje svou hudební tvorbu za alternativu k jiným formám osvobození se od brutality ilegální okupace, která na našem území probíhá. Považujeme izraelskou agendu za velmi nebezpečnou pro naši kulturu, která je ve své podstatě velmi universalistická – kulturu, kterou se i my snažíme šířit. Náš národ bojuje za svobodu a spravedlnost na celém světě, neomezujeme se jen na palestinskou otázku. Palestinci se skutečně považují za vyslance svobody a spravedlnosti. Naši předci vítali židovské uprchlíky z Evropy s otevřenou náručí, protože si byli vědomi utrpení, kterým si Židé na starém kontinentu prošli. Palestina je zemí otevřenou všem kulturám – abrahámské, islámské, křesťanské, židovské. Naším předním zájmem byla vždy diverzita, navzdory tomu, co tvrdí sionistická média a arabské vzdělávací systémy. Různé doby vyžadují různá řešení a naše sdělení je právě tak jednoduché a zároveň složité, jako situace, ke které se vztahuje. Máme tu co do činění s koloniálním projektem postaveným na různých dogmatech, který navíc podporují USA a Evropa. A ten projekt se odehrává na území, které je kolébkou všech náboženských učení (nebo mýtů), které jsou tu ve hře. Takové území přece musí být předmětem diskuze. Tahle země se jmenuje podle příběhu z Bible a je mladší než mí rodiče, o prarodičích nemluvě.“
Velký úspěch 47Soul, TootArd, Le Trio Joubran, DJ Sama nebo DAM a zájem o palestinskou hudbu, díky níž svět na dění ve vaší zemi nahlédne z jiného úhlu, svědčí o velkém sebevědomí současných palestinských hudebníků, dnes velkých tahounů arabského hudebního undergroundu. Myslíte, že vám všem pomohlo cestování a koncertování po světě, síla sociálních sítí a možnost spolupracovat se západními hudebníky?
„Víte, kariéra většiny arabských hudebníků se ubírá po stejné trajektorii – přes Bilad Al Sham, do Egypta a do Severní Afriky. Co do velikosti je hlavní scénou ta egyptská, ale i to je do jisté míry zjednodušení. Upřímně, na vaše otázky se mi těžko odpovídá stručně. Uvedu vás tedy víc do kontextu. Svoboda pohybu člověka arabského původu je mnohem omezenější, něž je tomu v případě Evropanů, a to v důsledku umělého rozdělení arabského světa, které mimo jiné dláždilo cestu k okupaci Palestiny. V mnoha případech je dost složité, ne-li nemožné, vyjet na turné. Když už umělec arabského původu dostane veškerá potřebná povolení a víza a pohybuje se v evropském prostoru, dojde samozřejmě, jak říkáte, ke kulturní výměně. Naopak do arabského světa se dostává řada věcí ze Západu, tím spíš, když máme dnes díky sociálním sítím celý svět na dosah ruky. Palestine Music Expo v tom sehrává pozitivní roli, řadě umělců se daří, vždy ale jen za předpokladu, že dostanou patřičná povolení a víza. Pořád je tu ale řada nesmírně talentovaných lidí, kterým je svoboda pohybu upírána. I ti, kteří dostanou víza, jsou vlastně permanentně podrobováni výslechům – pokaždé, když cestují, se musí někomu zpovídat. Zkrátka, jet na turné s jiným než evropským nebo americkým pasem není žádná legrace! Pro zahraniční promotéry to pak přináší šokující zkušenost s realitou, že svoboda pohybu skutečně není samozřejmost. Zároveň je to něco, bez čeho se svět neobejde. V Palestině a jiných arabských zemích pak rozhodně potřebujeme globální platformy určené pro prezentaci místních umělců, tím spíš, že umění není v tomhle koutě světa na žebříčku priorit právě vysoko.“
Pocházíte z Palestiny, Jordánska a USA, dali jste se dohromady v Ammánu a žijete v Londýně. Představujete vlastně kosmopolitní skupinu. Dává to vaší hudbě větší svobodu? Stejně jako zpěv v arabštině a angličtině? Tedy možnost oslovovat oba tábory – arabský svět i západní publikum?
„Upřímně, dvojjazyčnost našich písní je i pro nás zajímavým momentem, který bychom rádi do budoucna ještě rozvíjeli. Zároveň je to ale přirozený stav věcí, protože zkrátka ve skupině máme rodilé mluvčí obou jazyků, což často také přináší výzvy, kterým není jednoduché čelit. Snažíme se jednat a tvořit globálně, nakonec jsme přece součástí diaspory a logicky se neomezujeme jen na jedno prostředí, ať už arabské nebo nearabské. Cítíme se být součástí mezinárodní palestinské hudební scény a ta Palestinu dalece přesahuje. Navíc takový přístup je mnohem účinnější, nemůžeme si dovolit být jen nějakými neo/post-marxistickými výrostky, kteří dělají revoluční hudbu.“
Vždycky mě zajímalo, proč ze všech forem tradiční hudby si moderní arabští hudebníci vybrali zrovna svatební tanec dabke. Je to jeho nesmírnou popularitou v Bilad Al Sham a tím, že se u něho lidé drží za ramena a tančí společně nebo pro to máte ještě jiné vysvětlení?
„Je to právě proto, že se jedná o tanec. A také proto, že nástroje, které ho doprovázejí, mu dodávají velmi unikátní zvuk. Navíc dabke představuje vysoce originální hudební formu, tedy alespoň v kontextu Bilad Al Sham.“
Váš shamstep spojuje západní elektroniku, hip hop a rock s dabke a tradiční tanec tak mění v hudební poselství a pokud jde o vás – třeba se mýlím – v aktivistické prosazení palestinské identity. Hned od začátku jste věděli, že základem vaší hudby bude dabke? A vaším cílem „naučit svět konečně něco jiného než Macarenu“?
„Bezpochyby! 47Soul jsme založili jako poctu zvuku flétny mijwiz a všemu, co doprovází tanec dabke. Od začátku bylo naším cílem tyto tradice mísit s dalšími hudebními a kulturními vlivy. Naší původní inspirací vlastně byla tvorba pouličních tanečníků dabke, kteří se nebáli mísit světové komerční hity typu 50 Centa nebo break dance právě s dabke. Na palestinských ulicích nebo třeba v Jordánsku takové věci vidíte běžně. Shamstep mluví hlavně o svobodě, volnosti a pohybu. A smysl mu dává kotel bláznivě roztančených lidí pod pódiem.“
Takže tradiční nástroje jako bubny, darbouka a flétna mijwiz jsou pro vás důležité. Daly by se ale nasamplovat…
Tomu se ve studiu i na koncertech vyhýbáme, raději si vše zahrajeme sami. V podkresech samozřejmě pracujeme se smyčkami, i ty ale natáčíme s nástroji.
Název alba Balfron Promise je dvojsmyslný – odkazuje k Balfourově deklaraci z roku 1917 a věžáku The Balfron Tower v Londýně. Mýlím se, když si myslím, že The Balfron Tower používáte jako metaforu k údělu Palestinců nucených žít mimo domov? A důležité pro vás bylo spojení témat okupace a gentrifikace?
„Čtete to velice správně. Víte, novodobé formy okupace jsou pro mnoho lidí těžko čitelné právě proto, že vznikají plíživě, stejně jako třeba gentrifikace. Oběti jsou označovány jako hateři a utiskovatelé se staví do pozice ublížených a ptají se, proč jsou na ně všichni tak zlí. Pak v tom celém figuruje ještě další oběť, a to je každý, kdo přijímá dezinformace a mává svým právem na subjektivní interpretaci věcí. Tuhle informační bublinu je těžké propíchnout a dostat k těm lidem skutečná fakta. Tohle všechno nás postupně dovedlo právě k metafoře Balfouru.“
Na závěr se musím zeptat. Jaký máte názor na kampaň organizace BDS (Boycott, Divestment and Sanctions neboli Bojkot, stažení investic a sankce)? Hudba má přece spojovat a používat ji k polarizačnímu nátlaku na muzikanty a fanoušky je přece stupidní. BDS přitom segreguje a používá agresivní metody.
„V tom s vámi nemohu souhlasit. Podstatu agrese pro mne naplňují etnické čistky, vojenské tribunály, děti v celách, násilí ve všech představitelných podobách (od nekonečných výslechů po bombardování celých vesnic a měst), popírání existence celého národa, házení klacků pod nohy přeshraničním snahám o náboženskou jednotu v rámci vzdělávacích systémů a udržování třídní struktury a regionálních ohnisek sporu v takovém stavu, který nahrává segregaci a v konečném důsledku i válečnému byznysu. A mohl bych pokračovat. BDS předkládá fakta. Práce lidí v organizaci je založena na důkladném zdrojování a rešerších. V případě, že organizace sezná, že ten který umělec nebo umělkyně ignorují všechno to, co jsem právě vyjmenoval, rozešlou velmi profesionálně formulovaný e-mail. Umělcům tím prokazují službu, připomínají jim možné eventuality vystoupení na problematickém území. To skutečně nepovažuji za agresivní projev. Naopak, BDS dost úspěšně šíří osvětu, řada lidí díky nim prozřela. Překvapuje mě, že kampaň, která je proti BDS vedena, má takovou podporu. Víte, na Palestince je neustále apelováno, aby se omezovali na nenásilný odpor. A když pak takové nenásilné hnutí získá na síle, je postaveno do role agresora. (třeba izraelská zpěvačka Noam Vazana „profesionálně formulovaný e-mail“ vnímá úplně jinak a podobně jsou na tom jiní, nesouhlasící s nenávistnými praktikami BDS překračující rámec hudby; je také zajímavé, že shodný názor na kontroverzní protiizraelské hnutí nepanuje ani mezi palestinskými hudebníky; pozn. aut.)“
Jiří Moravčík (preklad Bára Čermáková a NMR) foto: press 47Soul
