Evropská unie podporuje rituální vyhánění zlých duchů a čaroděje otravujícího malé děti. Lákavý titulek pro bulvár, kdy raději pomlčme o spojitosti s islámem, tranzovní hudbou a obětováním zvířat.
Dost strašení ochránců evropských křesťanských hodnot: debutující Bargou 08 patří do velkého společenství severoafrických trad-modern skupin, ale i do mnohem menší odnože, nacházející se na bohulibé misi za záchranu léčebného náboženského obřadu stambeli z Tuniska.
Pokud Evropská unie přes neziskové organizace přistoupila na popularizaci stambeli spojením s městským hip hopem, učinila tak s přesvědčením, že tím vzácnou synkretickou tradici z éry Osmanské říše ochrání před naprostým zánikem. Bargou 08 do stambeli oproti tomu vložili futuristické basy syntetizátoru Moog a rockové bicí, za čímž je podle producenta Sofyanna Ben Youssefa snaha docílit podobně vstřícného efektu: nejen tuniská mládež, ale i zbytek světa se tak dozví o tranzovní hudbě provozované pouze na několika místech Tuniska a přijde na chuť nakažlivým rytmům, pohlcujícím stejně intenzivně jako marocká gnawa music. Ostatně paralel mezi těmito dvěma léčebnými rituály nalezneme víc, a jednu zcela zásadní: v 18. století je v Maghrebu začali vykonávat černí otroci a migranti ze západu a středu Afriky. Animistické kultury se v Tunisku přizpůsobily islámu, notabene jeho kacířské odnoži súfismu a přitom si nadále udržely prvky víry v duchy. „Některé druhy stambeli jsou určeny vzývání duchů ozdravujících tělo a duši a žehnajících životu, další naopak chrání před těmi, co lidem škodí. Zvlášť pro ženy mohou být léčebné rituály jedinou příležitostí docílit během tranzovního tance pocitu emancipace,“ vysvětlil Mounir Hentati z Centre of Arab and Mediterranean Music. Stambeli, zahrnující také průvody, pouliční tance v kostýmech a obětování černého kozla, se praktikují ve svatyních a komunitních domech a mají pro černošské Tunisany jak náboženský, tak léčebný charakter. Představují důležitý zdroj historického poznání a důkaz věčného putování hudby: vždyť potomci černého etiopského otroka Bilal Ibn Rabaha, prorokem Mohamedem jmenovaného prvním islámským muezzinem, odešli na území dnešní Mali a dali vzniknout mandinské dynastii Keitů, z níž vzešel král Sunjata Keita, zakladatel říše Mali, jemuž věrně sloužil jeden z prvních griotů Balla Fasseke Kouyate. Keitovi pomohl zvítězit nad králem Soumaoro Kantém, kterému údajně hrůzostrašnou moc dodával duchy darovaný magický dřevěný nástroj sosso bala neboli balafon.
Symbolem stambeli vedle hudby zůstává mytická postava Boussadia: čaroděje, léčitele a griota v jedné osobě. Podle legend žil v subsaharské Africe a když mu lupiči unesli dceru, vydal se za nimi do Tuniska, kde bloudil po ulicích, zpěvem prosil o nalezení dcery a doprovázel se na shqashiq, kovovou kastanětu spojenou s Bilalem Ibn Rabaha. Přestože šel z Boussadii strach, to kvůli jeho kožené africké masce odkrývající pouze oči a pestrobarevnému kostýmu ozdobeném amulety a ocasy zvířat, matky mu dávaly jídlo, aby ochránily vlastní děti. Zpívaným textům – směsi arabských, afrických a tuniských dialektů – nikdo nerozuměl, což pro „dnešní“ tanečníky Boussadie a stambeli obecně platí pořád. Tím se dostáváme k hrozbě zániku: po umělecké stránce jedinečná kombinace hudby, tanců a zpěvu podle vykladačů islámu až příliš souvisela s iracionálním světem duchů, nicméně nijak proti stambeli nebrojili. O to hůř dopadl po nabytí tuniské nezávislosti rituál u vlády: považovala ho za přežitý historický relikt, což vedlo k nulové podpoře a vštěpení přesvědčení, že do nově vznikající moderní tuniské společnosti nepatří. Přidejte si tmářská obvinění z propagace černé magie a na kulturní neštěstí bylo zaděláno. Po Jasmínové revoluci v roce 2011 vzali svatyně provozující stambeli útokem islámští fundamentalisté a mnoho z nich bylo z bezpečnostních důvodů zavřeno.
Absence jakýchkoliv zápisů a způsob předávání tradice z generace na generaci prostřednictvím veřejného praktikování, kdy dlouhá léta neexistovaly ani žádné nahrávky, zapřičinily postupný pád obřadu do zapomnění. Staří hráči vymírali, mladí přestávali mít zájem pokračovat. Členové neziskových organizací bojující za záchranu stambeli uvádějí, že například mistři na gombri se počítají už jen na desítky. Bylo tedy na čase s tím něco dělat. Zpěvák a loutnista Nidhal Yahyaoui pochází z Bargou, před civilizací dlouho uzavřeného městečka nedaleko alžírských hranic, obklopeného horským pásmem, což mělo i nemělo své výhody: pro místní nic moc, na 21. století tu ještě čekají, z kulturního hlediska ideální prostředí pro zachování nepříliš známé autentické hudby. Nidhalem po léta systematicky mapované a zaznamenávané.
Vytuněné vražedné rytmy
Z přísně vědeckého hlediska Bargou 08 „čistou verzi“ stambeli nehrají, tuniský producent a klávesák Sofyann Ben Youssef, žijící dnes v Bruselu, kde hardrockem pomohl nakopnout tuarežsko-belgickou skupinu Kel Assouf, však Nidhalemovi poradil: nekoukej se napravo nalevo, vzpomeň si jak s lidmi v tuniských medínách stambeli lomcuje a koukej toho využít. Příběh o zapomenutých písních a poezii z údolí Bargou je sice prima, zásluhy za jejich objevení ti nikdo neodepře, pokud ale hodláš prorazit na mezinárodní scénu, bylo by dobré je „vytunit“ vražednými rytmy stambeli, kdy si navíc můžeš připsat zásluhy o jejich záchranu.
Album Targ se z velké části natáčelo tři týdny v Bargou za účasti místních muzikantů, nyní členů kapely. Akustická tradice se doplnila Youssefovým Moogem a rachotem bicích Bejamina Chaval z Belgie. Album je ukázkou toho, jak probíhá stambeli, a rovnou i toho, jak končí: tranzem. Bargou 08 totiž k vrcholu stoupají postupně, nejprve zaujme spíš deklamující než zpěvný hlas, nepřeslechnutelná flétna gasba doplněná dudami zokra a neúprosná rytmika – ještě rámový buben bendir – s úplným závěrem už ale nástroje nerozlišujete a homogenní hypnotický zvuk vás zcela pohltí.
„Je dnes těžké mluvit o „neobjeveném“ území – všichni jsme tak vzájemně propojeni, že i ty nejvzdálenější regiony se zapojují do globálního rozhovoru. Z projektu Bargou 08 jsme opravdu nadšení, je to docela fascinující kombinace tradice se syntezátorem,“ uvedl Chris Eckman, sám v tomhle směru zkušený producent a šéf album Targ vydávajícího labelu Glitterbeat, za podobné úsilí už dvakrát pobírající cenu veletrhu Womex. Tam se Bargou 08 pod Eckmanovým dohledem úspěšně představili loni a předtím na Roskilde a dalších evropských festivalech. S debutovým albem určitě dorazí i do patřičných hitparád.
Jiří Moravčík
