Buika – Vivir Sin Miedo (Warner Music Latina 2015)
Španělská zpěvačka afrického původu Buika se českému publiku představila na festivalu Struny podzimu.
Její hudba je mosaikou španělských stylů i černošské hudby Nového světa – a právě díky tomu představuje Buika zásadní objev. Podařilo se jí smést se stolu obavy, že éra klasických hvězd černošské hudby skončila zlomem, kdy tvorbu osobností jako Aretha Franklin či Tina Turner vystřídala nová generace se zcela odlišnými ideály. Buika bývá díky střihům mezi komorním projevem a syrovou emocionalitou srovnávána s jazzovou ikonou Ninou Simone, v baladách často připomene o generaci mladší Sade, světoznámou zpěvačku nigerijského původu. Rodiče Buiky jsou rovněž z Afriky, hudební průpravou prošla nejprve ve Španělsku a pak ve Spojených státech. Její repertoár tedy představuje velkou syntézu syrových kořenů i značně sofistikovaných forem.
Africký původ je pro ni jasným trumfem, hierarchii hudebních stylů díky tomu vidí úplně jinak než její západní publikum, což potvrdila hned v úvodu rozhovoru, který HN poskytla.
“U nás doma pořád hrála hudba, moje matka navíc zpívala v kostele. Ale rodiče nikdy nepochopili, proč Evropané rozlišují tolik samostatných žánrů z nichž některé jsou nadřazené a jiné méněcenné. Byli z Afriky, všechny hudební odnože pro ně měly stejnou hodnotu.” Ve Španělsku byla hudební scéna značně pestrá i před nástupem globalizace: “Z radia i televize jste tehdy mohli slyšet nejrůznější žánry včetně andaluského flamenca, které tehdy Španělé brali jako svoji pop-music. V hudebním světě se neustále dělo něco nového, nebyly ještě žádné počítače ani jiný druh digitální zábavy, hudba hrála daleko silnější roli.”
Buika se narodila roku 1972 na ostrově Mallorca, nějaký čas strávila v Argentině i na dalších místech.
Za svůj nynější domov si vybrala Miami na Floridě, a to ze zcela praktických důvodů: “Z Míami je blízko do Latinské i do Severní Ameriky, a není to ani daleko do Evropy, což je velká výhoda pokud jste často na turné”. Když roku 2000 poprvé zkoušela štěstí ve Spojených státech, byla to pro ni podobně intensivní hudební jako pro Beatles jejich začátky v Hamburku: “V Las Vegas hledali zpěvačku která dokáže přesně napodobit Tinu Turner. Vypsali konkurs a já jsem zvítězila.” Což ovšem nevypadá jako nejlepší start pro osobnost, později známou odmítáním kompromisů. Jak vlastně Buika v téhle roli dokázala vydržet? “Akutně jsem potřebovala práci. Protože jsem silná povaha, dokázala bych přežít všechno. Mým osudem je odolnost. Díky tomu patřím k ženám, pro které je obtížné najít partnera.” Odolnost proti nástrahám je pro Buiku širším konceptem: “K životu umělce patří, že musíte svoji vizi obhájit. Nebojím se překážek, naučila jsem se, že strach z neznámého je součástí tvůrčího procesu – a mě hned tak něco nevyleká. Někdy se třeba přistihnu, že se trošku bojím, ale hned si řeknu: A co má být? Jde se na věc.”
Podobné ideály vyznávala v Latinské Americe dobře známá zpěvačka Chavela Vargas, které Buika věnovala jedno ze svých předešlých alb – El último trago, Poslední drink.
“My jsme taková sorta lidí, kteří mají v srdci lva. Je na nás, jestli ho vzbudíme anebo necháme spát. Já lvy budím, protože život k tomu dá jen jednu příležitost – a dřív či později chcete, aby váš hlas byl slyšet.” Za drobný test odolnosti považuje účinkování ve filmu Kůže, kterou nosím režiséra Pedro Almodóvara, kde zpívá na zahradním večírku. “Ráda zkouším nové věci, i když za to zaplatím určitou cenu. Tady jsem se ocitla mimo obvyklé prostředí, neznala jsem ten způsob práce, a připadala jsem si jako v džungli, vystavena všem rizikům. Moje nervozita se ale změnila v silné vzrušení, což se pozitivně promítlo do výsledku.”
Písně ze svého právě vycházejícího alba Vivir Sin Miedo, Život beze strachu, představí Buika na pražském koncertě 5 října. Sama zřejmě netušila, že to bude ve Státní opeře: “Vystoupím s početnějším doprovodem než obvykle, naděláme spoustu rámusu, a pokud nemáte rádi překvapení, tak na koncert raději nechoďte.”
Petr Dorůžka (foto: press Buika)
