Exotická hudba z Moravy, to je v region v České republice, dodávají pro jistotu zahraniční recenzenti alba The Book of Transfigurations. Pravda je taková, že za exotickou ji v podání americké skupiny Dálava zaručeně považují také na Moravě, když ne rovnou po celé zemi.
Zpěvačka Julia Ulehla s manželem Aramem Bajakianem, kytaristou Johna Zorna a Lou Reeda, totiž zkoušejí obstát v úkolu nahlédnout na moravské písničky z pozice Američanů se zkušenostmi z rockové a divadelní experimentální scény. Což se u pravnučky profesora Vladimíra Úlehly, zakladatele festivalu ve Strážnici, nevylučuje s hlubokou úctou k vlastním kořenům, bez zakrývání obavy: co tomu řeknou na Moravě.
Když loni Julia za doprovodu Arama v Ostravě na Czech Music Crossroads dozpívala pár moravských písniček, nastalo ticho: zatímco zcestovalí zahraniční hosté, většinou odborníci, které už jen tak něco nepřekvapí, zůstali doslova opařeni a nad odvážným výkladem tradice neskrývali nadšení, mezi domácím publikem zavládly víceméně rozpaky – s tak radikální verzí Horňácké hudby se ještě nesetkalo. Během brněnského koncertu se pak Julii dokonce dostalo názoru: „Slyšet to pradědeček, zabil by vás.“
Julia trhá celým tělem, zatíná pěsti, gestikuluje a když sedí, prudce zdvíhá nohy a dupe. Zkrátka zpívající avantgardní herečka: nepřepjatá, spíš expresivní, docilující maximálního vyjádření úplně jinak, než moravské zpěvačky stojící povětšinou na místě s rukama v bok. A k tomu artikulovaná americká čeština a klasické operní pozadí, které ji za určitých okolností přimělo v hlase pracovat s druhem patosu na Strážnicku cizorodým. Lidové písničky si tu předávají z generace na generaci a dědí s nimi i jedinečnost přednesu, Julii s Aramem vzdáleným, tudíž převedeným do osobní verze, pracující s extrémními zvukovými kontrasty, přecházejícími z tiché libozvučnosti do třaskavě frenetické exploze. Moravská hudba takovým zátěžovým testem před nimi neprošla: všechny dosavadní domácí pokusy se odehrály na ploše folkrocku nebo jazzu, snad jen pražská skupina Moberg Ensemble blahé paměti vybočila z normy a nedávno také Tomáš Kočko – ať už sám nebo s folk doom metalovou skupinou Silent Stream of Godless Elegy.
„Cítím, že starší generace doma naši hudbu tak nějak bere, ale nedá se říct, že by ji vysloveně milovala. Nebo jinak – mají rádi můj zpěv ve chvíli, kdy je sladký a krásný, ale ne když přejdu do agresivnější polohy. Příliš neocenili ani zvuk kytary,“ osvětlila Julia situaci, ve které se s Aramem ocitli během konfrontace s nositeli moravských tradic.
Za definicí Dálavy se ale skrývají mnohem složitější vzorce. Nemusíme být tradicionalisté, aby nám bylo zřejmé, že hudební vyznění je zásadně předurčeno minulostí manželské dvojice: Julia s moravskou hudbou navázala těsný kontakt teprve nedávno, při překladu legendární pradědečkovy knihy Živá píseň, kdy se napevno rozhodla ji zpívat a Aram se pokusil najít způsob jak ji zahrát a hledal pro ní nové zvukové možnosti, aniž by v sobě popřel avantgardního kytaristu a písničky nepřišly o svou duši.
Na debutu Dálava s nimi v roce 2014 hráli newyorští hudebníci z okruhu Johna Zorna, Marka Ribotta a Aramovy kapely Abraxas. Juliina studia etnomuzikologie se zaměřením na moravskou hudbu pak manžele přivedla do kanadského Vancouveru a odtud pocházejí i členové nové Dálavy – osobnosti místní experimentální improvizační scény. Dvoje housle a marockou loutnu guimbri nahradilo cello, perkuse bubny a se silným vkladem se přidal Tyson Naylor, střídající klavír s akordeonem, syntezátorem a hammondkami. Přibylo tedy snových pasáží, přičemž největší dobrodružství představují Aramovy akustické a elektrické kytary, pracující se zkreslením, noise a originálními harmonickými postupy.
Hned od začátku, se skladbou Ej, na tej skale vysokej, jakoby nám někdo cizí vstoupil do obýváku a jal se, s upřímným úmyslem přeskupovat nábytek, jehož smysl nám ale zpočátku uniká. Postupně se k němu ovšem na albu dobereme, nic nevyznívá jako truc strážnické tradici a brzy pochopíme, že to s ní Američané myslí dobře: takhle tu Julií přeloženou lidovou poezii vstřebali. Rockově-avantgardní transkripcí nemaskují bezradnost nebo samoúčelnost, jen nám s ní předkládají své vlastní vnímání textů, melodií a pro ně netypických moravských temp.
Jiří Moravčík (foto: Emma Joelle)