Když posloucháte ragu hranou na sitar, jako první se vryjí do paměti klouzavé tóny strun, jejichž tvorbu usnadňují široké pražce. Podobný zvukový ideál ale vznikal nezávisle na Indii na opačné straně zeměkoule. Ano – jedná se o havajskou kytaru či slide-kytaru používanou v country. Oba světy propojil Debashish Bhattacharya, virtuoz z Kalkaty, hráč na specielně navrženou kytaru o celkem 23 strunách. Díky svému mistrovství si vysloužil titul pandit, což znamená všemi respektovaný mistr svého oboru. Jeho loňský koncert na polském festivalu Ethnoport v Poznani byl zážitkem sezóny.
Při soundchecku bylo fascinující pozorovat vaše ruce a prsty, jak pracují se strunami a s želízkem, které jezdí po strunách a vytváří typicky klouzavé tóny. Ten kus kovu pochází ze světa havajských anebo indických kytar?
Havajských. Je ze supertvrdé oceli specielně kalené a žíhané, molekuly jsou zafixované do rovnovážného stavu, což se promítá i do zvuku. Mám ještě další želízko na ty nejhlubší tóny. A na prstech pravé ruky mám prstýnky, podobně jako hráč na banjo.
Vaše kytara má celkem 23 strun, ale ne všechny jsou melodické. Tak třeba rezonanční struny bývají u nástrojů skryté, rozeznívají se samy. Jak je to u vaší kytary?
Moje kytara je uzpůsobená tak, abych mohl hrát skoro na všechny struny.
U havajské kytary je ještě jedna zvláštnost: je podladěná, říká se tomu slack key, struny jsou napnuté jen volně a vydávají tón, definovaný anglickým slovem twang.
To je i příklad mé kytary, a ladění měním podle toho, jakou chci hrát ragu.
Jak dlouho se kytara užívá v indické hudbě?
90 let. Za tu dobu nástroj i technika prošly několika proměnami. Já začal hrát ve třech letech, tehdy jsem našel doma havajskou lap steel kytaru. Když mi byly 4 roky, moje debutové vystoupení vysílalo All India Radio. Hrát jsem se učil od mých rodičů, od hráčů na sitar a také od hráčů na sarod.
Protože v indické hudbě se nejdřív naučíte techniku, a když ji umíte, improvizovat se učíte od jakéhokoli melodického nástroje?
V mém případě to bylo trochu jinak, jako dítě jsem si intuitivně vytvořil vlastní techniku, kterou jsem se nemusel od nikoho učit. Třeba jsem užíval hmaty hráčů na banjo, které jsem ale nikdy neslyšel a vymyslel jsem je nezávisle na nich.
Prošel jste ve svém muzikantském životě nějakým zlomovým bodem? Setkáním s hodně silným muzikantem?
Když mi bylo 24 let, mým učitelem se stal Pandit Brij Bushan Kabra, průkopník indické slide kytary. Jeho hudba mě už dlouho pronásledovala, učaroval mi jeho průzračný tón, když brnká na struny nebo klouže po hmatníku, i čistota s jakou svoji hudbu prezentuje. Napsal jsem mu řadu dopisů, na žádný z nich mi neodpověděl. Pak jsem se s ním v Kalkatě setkal prostřednictvím jednoho ze svých dřívějších učitelů. Kabra mě celý večer testoval jako potencionálního žáka, byl to téměř špionský výslech, a pak mě přijal jako svého syna. Tehdy jsem se vydal po zcela nové cestě.
S jakou hudbou jste vyrůstal?
S Ravi Shankarem, Ali Akbarem Khanem, poslouchal jsem také bollywoodské zpěváky, ale třeba Beatles jsem objevil až v 80 letech, když jsem dokončil školu. Líbil se mi jejich čistý, jasný a melodický zpěv.
A kdy jste poprvé uslyšel evropskou vážnou hudbu, Bacha, Mozarta? Není to pro Inda něco jako etnická hudba z Evropy?
Evropská klasika se hrála na dvou stanicích, BBC World a Hlas Ameriky. Nezapomínejte, že do Indie všechny ty cizí styly přišly prostřednictvím Evropanů – včetně havajské kytary. Nástroje jako housle, klavír, basa se objevovaly třeba na universitách až během kolonizace, a poté začali Indové evropským způsobem i studovat – třeba matematiku, medicinu, literaturu, techniku. Dodnes u nás příliš často nevidíme filharmonické orchestry, s výjimkou isolovaných příležitostí jako jsou koncerty na ambasádách.
V Bangladéši, odkud jsou vaši rodiče, žijí Baulové, spirituálně zaměření hudebníci a básníci, kteří se vzpírají autoritám. Jak byste je popsal někomu z odlišné kultury?
Takový Baul třeba zpívá: chci se dostat na druhý břeh, do Mekky, nesvazuj mě starostmi každodenního života, odvažte loď. Ale ten skutečný význam je: odstraňte všechna pouta. Důležité je tedy rozumět textu. Když vidíte toho člověka v nádherném barevném oděvu a nevíte o čem zpívá, tak si myslíte že to je nějaký psychedelický šaman co vás navede do transu. Přitom je to ale člověk, který se od ostatních liší životní disciplinou, z evropského pohledu je třeba paradoxní, že ta disciplina mu zakazuje vydělávat si na živobytí povoláním. Jediný příjem má z žebroty, ale těm kdo mu přinášejí dary na oplátku skládá ty nejhlubší duchovní a filosofické písně.
Pokud indickou kytaru srovnáte se sitarem, lze něco zahrát jen na sitar? Anebo naopak?
Sitar je podobně jako běžná kytara určený ke hře staccato, vydává tóny s krátkým dozvukem. Na širokých pražcích můžete ohýbat struny, ale na slide kytaře jsou ty možnosti ještě širší, takže to ohýbání not se blíží ornamentům lidského hlasu. Třeba sarod s plechovým krkem také umožňuje klouzání, ale náběh tónu je daleko hlasitější než doznívání.
Indická klasická hudba – to je vždy o jednom hlase, jednom melodickém nástroji. Ale též existuje forma s dialogem dvou nástrojů, jugalbandi. Máte nějaký tip na partnera hudebníka s nímž byste si chtěl jugalbandi zahrát?
Jugalbandi zpopularizoval Ravi Shankar s Ali Akhbarem Khanem počátkem 60 let, já jsem v takových dvojčlenných sestavách také mnohokrát hrál. A s kým bych to chtěl dál zkusit? S Shivkumarem Sharmou, hráčem na indický cimbál santur, ten hrál s mým guru Brij Bushanem Kabrou na průlomovém albu Call of the Valley. A též s muzikanty ze světa jako John McLaughlin, Jerry Douglas, Derek Trucks, kytarista z USA – oni to ode mě vědí, ale nějaký čas to potrvá.
Petr Dorůžka
Na internetovej stránke New Model Rádia zodpovedá každý prispievateľ za svoj príspevok sám.
