V centre Ázie leží Tuva, krajina známa trojuholníkovými známkami a hrdelným spevom. Zatiaľ čo tradičnú hudbu regiónu reprezentuje svetovo známa skupina Huun Huur Tú, Albert Kuvezin obratne balansuje medzi storočnými tradíciami, punk-rockom a elektronikou, vďaka čomu si jeho skupina Yat-Kha vyslúžila označenie Pogues ďalekého Východu.
Západné myslenie poznamenali nielen mimoeurópske duchovné prúdy ako joga, budhizmus či šamanizmus, ale tiež unikátne hudobné disciplíny. Vokálna technika prezývaná hrdelný spev inšpirovala pred pol storočím Davida Hykesa k založeniu zboru Harmonic Choir a vzbudila dodnes trvajúci záujem o alikvotný spev. Aj keď oba termíny, hrdelný aj alikvótny, bývajú zamieňané, nie sú tie isté a líšia sa kontextom aj estetikou.
„K hrdelnému spevu potrebujete silný hrudník, robustnú postavu, preto tu vynikajú muži. Iná situácia je v alikvótnom či harmonickom speve, čo je variant praktizovaný na Západe, ktorý si od nás vypožičal len niektoré z metód, napríklad ústa vo funkcii rezonančnej dutiny. Dobrý hrdelný spevák dokáže vydať rev divokého zvieraťa aj tóny ako vietor, ktorý vibruje telefónnymi drôtmi“, hovorí muzikologička Zoja Kyrgyz z Medzinárodného centra hrdelného spevu khöömei pri Ministerstve kultúry Tuvy.
Fenomén vzbudil dosť kuriózne hypotézy.
Vedci, ktorí prišli to Tuvy skúmať anatómiu miestnych spevákov zistili, že ich hlasivky sú úplne normálne a že trik je v niečom inom. Pri výdychu sa hrtan v dvoch miestach zúži. Jeden tón vzniká normálne v hlasivkách, druhý tak, že príchlopka hrtana výrazne zúži priechod vzduchu. Potom už je to vraj celkom jednoduché: spevák presúva jazyk po poschodí, čím mení rezonančné vlastnosti úst a ovplyvňuje tak vrchné harmonické tóny.
Tuva je odľahlá krajina v centre Ázie bez leteckého a železničného spojenia, ktorá je dnes súčasťou Ruskej federácie.
Medzi obyvateľmi ešte donedávna prevažovali kočovníci, hlavné mesto Kyzyl vzniklo zhruba pred sto rokmi, žije tu tretina z celkom 300 000 obyvateľov krajiny. Pramení tu sibírsky veľtok Jenisej. Na jeho brehu, blízko centra Kyzyl, stojí kamenný obelisk, vyznačujúci geografický stred Ázie.
Za éry Sovietskeho zväzu patrila Tuva k tým najizolovanejším častiam sveta, cudzincom bol vstup prísne zakázaný. K osobnostiam, ktoré vtedy Tuva zaujala, patril americký fyzik a držiteľ Nobelovej ceny Richard Feynman. Ten objavil Tuvu v čase, keď svet ešte nič netušil o hrdelnom speve, ale medzi filatelistmi bola známa svojimi trojuholníkovými známkami. Viac ako desať rokov čakal na špeciálnu priepustku, ktorú získal bohužiaľ až v dobe perestrojky tesne pred smrťou. Ako jeden z prvých západných hudobníkov vycestoval do Tuvy po páde železnej opony kalifornský bluesman Paul Pena. Ten začul hrdelný spev na krátkovlnnom vysielaní Radia Moskva. Priatelil sa s tuvinským spevákom a hudobným pedagógom menom Kongar-OOL Ondar a roku 1995 získal v Kyzyl prvé miesto na medzinárodnej súťaži v speve khöömei, čo zachytáva film Genghis Blues, Džingischánove blues.
V auguste roku 1990 pozvali Briana Ena do poroty festivalu Hlas Ázie v Almate v Kazachstane. Eno ale práve točil s Johnom Caleom album Wrong Way Up a tak sa ospravedlnil a poslal aspoň cenu, ktorá bola potom jeho mene odovzdaná získal ju vtedy ešte neznámy Albert Kuvezin. Eno účastníkom festivalu venoval tiež posolstvo, ktoré končilo slovami: „Pre západných poslucháčov je Sovietska Ázia ďaleko väčším tajomstvom, než tá najtemnejšia Afrika. Preto ma mrzí, že som festival nemohol navštíviť osobne, ale budem sa tešiť, až budem počuť nahrávky, uvidím videá a budem sa učiť pesničky z vášho sveta. „
Keď čoskoro potom prišiel Albert Kuvezin do Berlína na svoj prvý koncert na Západe, jeho hudbu popisoval festivalový bulletin ako „predkresťanskú a postkomunistickú“.
Skutočne išlo o spojenie absolútnych protikladov. Kuvezin mal výzor ázijského Indiána, vydával bohatú škálu tónov od hrdelných zvukov až po éterické pískanie a predstavoval tú prírodnú, predkresťanskou zložku. Syntetickými tónami, ktoré patrili do úplne iného sveta, ho sprevádzal klávesový hráč v hrozivej maske. Rad z tých, ktorí s nepochopením z koncertu odchádzali, neprovokovala ani tak kombinácia protikladov, ako skôr samotná intenzita a prenikavosť zážitku.
S Albertom Kuvezinom sa rozprával Petr Dorůžka.
S jakou hudbou jste vyrůstal?
„S úplně jinačí než hraju – tedy s hudbou, kterou vysílala sovětská televize a rozhlas a která byla oficiálně povolena komunistickou stranou. Někdy to byla hudba “třetího světa”, kterou na Západě přejmenovali na world music, později jako teenager jsme si s přáteli vyměňovali nahrané pásky, a když mi bylo 17, tak jsem v Kyzylu na umělecké škole objevil klasiku. Stále miluji Beethovena, Čajkovského, Musorgského, Borodina, Brahmse, Šostakoviče.“
Pamatujete si, když jste poprvé slyšel rock?
„Když jsem byl kluk a moji starší bratranci hráli kazety s různými nahrávkami z Británie. Jeden měl dokonce malou vinylovou desku s Mamas And Papas, kterou vydala Melodia, což byla v SSSR jediná nahrávací společnost.“
A hrdelní zpěv?
„Jako dítě, stejně jako tradiční písně. Od příbuzných. Na koncertech či v rádiu jen velmi zřídka.“
Hrdelní zpěv má několik podkategorií, které z nich praktikujete v Tuvě?
„Khöömei je obecné označení. Kargyraa zní jako hluboký řev. Borbannayr připomíná zvuk oblázků hozených do vody. Sygyt je v nejvyšším rejstříku, zní jako zpěv orla, flétna nebo píšťalka. Ale existuje ještě jemnější dělení s dalšími podkategoriemi.“
Je možné se to naučit jako dítě? Vzpomínám si na festival na Sibiři severně od Tuvy, vystoupil tam asi sedmiletý syn jednoho z mistrů této discipliny, Kongar-Ool Ondara, je to běžné?
„Není, jedině když vyrůstáte v rodině někoho, kdo to ovládá.“
Kdo byl váš učitel? A máte nějaké studenty?
„Já neprošel žádným specializovaným školením a neprohlašuju o sobě, že jsem “khöömeji”, tedy mistrovský hrdelní zpěvák. Ale když jsem hrál s různými ansámbly v Tuvinské státní filharmonii, často jsem poslouchal sólisty a snažil se to po nich opakovat, vždy mě navedli na správnou cestu. Byl mezi nimi třeba i mezinárodně dobře známý Boris Mongush. Sám jsem pak vedl několik workshopů, což přitáhlo řadu z účastníků k hlubšímu zájmu o Tuvu. Takže, studenty nemám, ale následníky ano.“
Co je pro vás world music, v perspektivě z centra Asie? Vzpomínám si, když jste se skupinou Yat Kha obdržel BBC World Music Award, tvrdil jste, že to jsou Led Zeppelin.
„A myslím si to dodnes! Led Zeppelin patřili k prvním v žánru. World Music je hudba moderního světa, silně spojená s lokálními kořeny. Zároveň ji můžete zcela svobodně zaranžovat, ale musí si zachovat pravdivost. Jinak se jedná prázdnou spekulaci. Takže ruské kapely hrající irskou hudbu podle mě world music nejsou.“
Syrové vokální barvy hrdelního zpěvu ale dobře fungují v kontextu heavy metalu, několikrát jsem tohle spojení slyšel na festivalech na Sibiři. Není v tom ukrytý potenciál?
Ano, taky jsem to mnohokrát zkoušel, na koncertech i v nahrávkách. Koncem 80. let, kdy jsem žil ve Sverdlovsku, poté počátkem 90. let v Moskvě na metalovém festivalu. Později s kapelami Purified In Blood z Norska, Amorphis z Finska, a s americkým producentem Marcem Ursellim, nedávno s několika ruskými kapelami. A se skupinou Hartyga, od nás, z Kyzylu. Produkoval jsem jejich debutové album Agitator a jejich bubeník a basista teď hrají se mnou.
Vůbec první zmínka o vás pochází z roku 1990, když jste vystoupil na festivalu Hlas Asie v Almaty v Kazachstánu, kam byla přizvána mezinárodní porota. Zatímco zahraniční odborníci chtěli dát cenu vám, místní úředníci preferovali folklorní ansámbl v krojích. Co se vlastně stalo?
„Ten konflikt nakonec přerostl ve skandál, urovnalo se to tím, že porota vydala tiskové prohlášení a předala mi zvláštní cenu Briana Ena. Členem mezinárodní poroty byl například americký producent Joe Boyd, který mi vše dodatečně potvrdil. Eno byl pozván, ale nemohl přijet, na festivalu ho zastupovala jeho manželka a manažerka Anthea.“
Co poslouchá mládež v Tuvě?
„Místní, mezinárodní i ruský pop, ale stoupá zájem o rock, jazz i klasiku.“
Termín hrdelní zpěv, gorlovoje pjenie, zavedl jako první ruský folklorista Jevgenij Vladimirovič Gippius v roce 1927. Existují nějaké starší archivní zdroje?
„Už v druhé polovině 19. století dělali v Tuvě výzkum dva slavní turkologové, Radlov a Katanov. A další prameny našel můj japonský kolega v archívech v Pekingu, ze 16. a 17. století. Tuva byla jak víte dříve součástí Číny a Mongolska.“
Změnil se hrdelní zpěv během posledních desetiletí?
„Mizí ten tradiční způsob, přibývá experimentů. Někdy to hraničí až se sportem či cirkusem.“
Filmové záběry ukazují, že části obličeje i krku zpěváků jsou pod značným napětím, nejsou s hrdelním zpěvem spojeny extremní fyzické nároky?
„Na počátku cítíte řezání v krku, ale to po nějaké praxi zmizí. Také se musíte naučit dýchat, jinak můžete cítit lehké závratě. U které podkategorie začnete je vaše volba, ale pro většinu začátečníků je to kargyraa.“
K hrdelnímu zpěvu jako národní tradici se hlásí pět regionů: Burjatsko, Altaj, Tuva, Mongolsko a Tibet. Existuje mezi nimi nějaká hierarchie?
„Sbory tibetských mnichů nejsou totéž jako hrdelní zpěv, i když připomínají kargyraa. Hierarchie je spíš politická než hudební záležitost. Ale v posledních dekádách byli nejaktivnější právě umělci z Tuvy, a díky jejich nahrávkám, koncertům i workshopům se náš způsob zpěvu nejvíc rozšířil do světa.“
Existují nějaké vazby mezi hrdelním zpěvem a šamanismem? Máte písně, které jsou povoleny pouze ve spirituálním kontextu?
„Obojí – tedy zpěv i šamanismus – je v Tuvě propojen s přírodou. Podle šamanů je každá kategorie hrdelního zpěvu spojena s konkrétními přírodními duchy, ale já mezi zpěvem a šamanismem přímé propojení nevidím. Samozřejmě, určitý repertoár je povolen jen v rituálním kontextu, ale to jsou spíš modlitby než písně.“
Před 3 roky jsme zažili trend úspěšných mongolských operních pěvců, jako například Ariunbaatar Ganbaatar. Sehrála tu nějakou roli praxe z hrdelního zpěvu?
„Přímý vliv tam není, techniky jsou odlišné, ale khöömei určitě posílí hlasivky.“
Na jaře máte turné v Rusku, jak to probíhá?
„Situace se pomalu zlepšuje, některá omezení včetně živých koncertů už neplatí, probíhá očkování, na turé prezentujeme naše nové album.“
Držíte se tedy dosavadní koncepce rockové kapely s tradičními nástroji a hrdelním zpěvem?
„Noví členové jsou mnohem mladší než já, hrají power rock, ale jsou otevření všem žánrům. Používáme igil, morin hoor, což jsou lidové smyčcové nástroje, někdy hrajeme akusticky a proměníme se ve folkovou kapelu. Někdy používáme etnické perkuse, jako šamanský buben, kopyta, tibetské zvony, a samozřejmě brumli, která je základem mnoha středoasijských a sibiřských žánrů.“
Petr Dorůžka www.doruzka.com (foto: press Duu-Daryi-e a Petr Dorůžka)
