23.1.2018 vo veku 78 rokov zomrel významný africký hudobník Hugh Ramapolo Masekela. So speváčkou Miriam Makebou patril k najväčším osobnostiam juhoafrickej hudby. Obaja strávili niekoľko rokov v exile a domov vrátili, keď v Južnej Afrike skončila vláda bielej menšiny. V ranných rokoch juhoafrickej demokracie Masekela rád citoval Nelsona Mandelu, prvého slobodne zvoleného prezidenta. Mandela nám povedal: „nesmiete sa opustiť, svojich nepriateľov pozvite na obed.“ Masekelov hráčsky štýl ovplyvnila tradičná juhoafrická hudba, americký jazz a spolupráca s hudobníkmi z iných afrických krajín – vrátane nigerijského saxofonistu Fela Kutiho.
Nasledujúci rozhovor, ktorý zrealizoval Petr Dorůžka, vznikol počas tlačovej konferencie po Masekelovom vystúpení na Africa festivale vo Würzburgu v roku 2010. Ponúkame Vám ho namiesto nekrológu.
O Felovi Kutim, afrických diktátorech a jak jej návrat z exilu osvobodil od špatných návyků.
Jednašedesátiletý trumpetista Hugh Masekela patří spolu se zpěvačkou Miriam Makebou k největším osobnostem jihoafrické hudby. Oba strávili řadu let v exilu a domů se vrátili poté, kdy v Jižní Africe skončila vláda bílé menšiny. V ranných letech jihoafrické demokracie Masekela rád citoval Nelsona Mandelu, prvního svobodně zvoleného prezidenta: “Mandela nám říkal: nesmíte zahořknout, své věznitele pozvěte na oběd.” Masekelův hráčský styl ovlivnila tradiční jihoafrická hudba, americký jazz i spolupráce s muzikanty z jiných afrických zemí – včetně nigerijského saxofonisty Fely Kutiho. Následující rozhovor vznikl během tiskové konference po Masekelově vystoupení na letošním Africa Festivalu ve Würzburgu.
Co pro vás znamenal Fela Kuti?
Byl pro mě víc než přítel nebo bratr. Lidé, s nimiž se utkal při svém tažení proti korupci, jej nedokázali fyzicky zlikvidovat, jako to udělali s jinými – za to zaslouží Fela obdiv. Vojenská ;vláda v Nigerii, kterou kritizoval, ho nedokázala umlčet každý, kdo zná alespoň trošku Afriku ví, že to je zázrak. Ten člověk zemřel přirozenou smrtí, přežil pět režimů, a přitom to byl jeden z nejšťastnějších a nejzábavnějších lidí jaké jsem znal. Představil jsem ho americkému publiku a on mě seznámil se západoafrickou hudbou – v Ghaně mě zkontaktoval s kapelou Hedzoleh Sounds, s níž jsem pak natočil deset alb.
A co Miriam Makeba?
Kdyby nebylo jí, svět by neměl zdání o tom co se v Jižní Africe doopravdy děje. Roku 1963, když byla na vrcholu své kariéry, stáli světoví politikové na straně rasistické vlády – a ta o Miriam Makebě a dalších jihoafrických umělcích tvrdila, že jsou to komunisti. To bylo jako kdybyste byli nakaženi dýmějovým morem. Ale přesto se nebála riskovat, předstoupila před valné shromáždění OSN s kritikou apartheidu a tím obětovala svoji mezinárodní kariéru. Západ se jí zřekl ale ona to vydržela. ;Kdyby nebylo jí, tak bych tu s vámi dnes neseděl představila mě Louisi Armstrongovi, Dizzy Gillespiemu.
Ale ani Západ tehdy nebyl v jednoduché situaci, protože musel čelit skutečným komunistům.
Margaret Thatcher říkala, že kdyby vystoupila proti apartheidu, 250 000 Angličanů by rázem přišlo o práci. Za Jižní Afriku se ale stavěla spousta významných osobností – Yehudi Menuhin, podporovala nás řada hnutí, v každé zemi za námi někdo stál, takže pro jihoafrickou vládu bylo velmi nesnadné nás zabíjet, celý svět se díval. A navíc tu byl jasný rasový podtext. V jiných zemích likvidovali Afričani jiné Afričany, a to velmi brutálně – třeba takový Mobutu v Zaire. Než se dostal k moci, tak mu mimochodem hodně pomohli muzikanti jako Franco, Prince Nico a Rochereau. Když Mobutu přišel se sloganem authenticité, oni ho provedli celým Zairem, a když pak získal moc, muzikanty odhodil a zachoval se k nim velmi krutě. Měl svérázné metody: poslal vojáky aby vám sebrali ženu, a to byl signál, že nastal čas opustit zemi.
Během posledních 40 let jste žil v Americe a v nejrůznějších afrických zemích. Existuje nějaký stát, kam byste se chtěl podívat?
Strašně mě zajímá Indie. Je to velmi moderní země, ale lidé si tam dokázali udržet vlastní tradice. Oni jsou po kulturní stránce naprosto soběstační. Něco takového bych přál Africe. Já se toho asi nedožiju, ale pevně doufám, že k tomu jednou dojde. V Africe se určitě hodně změní, pamatuji se že v 50. letech byla podobná situace v Jižní Americe, nikdo tehdy netušil, že tolik muzikantů přijde z latinských zemí. Kdyby mi někdo v roce 1958 řekl, že Santana natočí album roku, asi bych tomu nevěřil.
Když v 60.letech získávaly první africké státy nezávislost, celý kontinent byl plný optimismu – ale během dalších čtyřiceti let se africký sen proměnil v nekonečné občanské války. Myslíte si, že se podařilo zachovat alespoň některé z tehdejších ideálů ?
Kdybychom měli teď státníky jako v 60. letech – takového Leopolda Senghora nebo Ahmeda Sekou Toureho – pak by v Africe kvetlo umění, kultura a ne války. Les Ballet Africains z Guineje cestuje po světě už 50 let. Guinejského prezidenta Sekou Toureho sice už dávno svrhl vojenský puč, ale jeho dědictví žije dál, a díky němu umělci jako Salif Keita hrají po celém světě.
Jaký je rozdíl mezi černošskými muzikanty z USA a z Afriky?
Všichni jsou stejní, podobají se jak vejce vejci. Hudební komunita drží pohromadě. Muzikanti na celém světě dokázali přesvědčit své posluchače, aby přesvědčili své vlády, aby se nekamarádili s rasistickým režimem. My lidé z hudebního společenství se navzájem dobře známe. Co nás dělí jsou visa, pasy, hranice. Řada muzikantů ze Států by ráda přijela do Afriky. Filmaři také, ale blokuje to ta hloupá administrace. Muzikanti by měli založit něco podobného jako Lékaři bez hranic.
Vy jste se dobrovolně přihlásil k odvykací léčbě. Co vás k tomu přimělo?
Já jsem hodně chlastal, šňupal kokain, kouřil trávu, jako to dělá většina muzikantů, ale taky jsem měl dost silný organismus, nic mě nezdolalo, vypil jsem tři lahve a neopil se. Jednoho dne jsem se ale vzbudil a řekl si: jestli s tímhle neskončím, tak umřu. Také jsem věděl, že pokud se chci vrátit do Afriky, měl bych jít příkladem. Afrika je díky apartheidu těžce poznamenaná návykovými látkami, je to silně destruktivní prostředí, a tak jsem se rozhodl, že musím změnit svůj život. K tomu kroku jsem se odhodlal, když mi bylo už přes padesát. Odjel jsem do Anglie do ústavu, kde mě nejenže naučili žít bez alkoholu a drog, ale také mi pomohli poznat psychologii návyku. Můj terapeut mi řekl: když tohle dokážeš, čekají tě zázraky. Já jsem si myslel, že si vymýšlí, ale za tři měsíce jsem mu zavolal a ptal se ho, kdy že ty zázraky skončí. 0n mi řekl, že zázraky budou trvat celou tu dobu co budu střízlivý, a že záleží čistě na mě jakým zázrakům dám přednost. Proto jsem se rozhodl pro život ve střízlivosti a teď si připadám jako mladý kluk. Promarnil jsem 44 let svého života – i když jsem byl během té doby dost aktivní. Ale možná že mi to jen tak připadalo, protože ve skutečnosti jsem byl opilý. Vedu spokojený život, mám rodinu a žiju na farmě.
Petr Dorůžka (foto: archív)
