Na Colours of Ostrava v loňském roce vystoupily dvě skupiny z jihoitalského regionu Salento – Canzoniere Grecanico Salentino a Nidi d’Arac – víme tedy, co si představit pod tancem pizzica a léčivým rituálem taranta. Nechme stranou jejich transovní nasazení, neboť se odvíjelo zcela podle očekávání. Zato u Kalàscimy bylo letos na Colours všechno jinak: disponuje totiž uměním naprostého rytmického masakru, zasazeného do elektroniky a psychedelie.
I slavnému skladateli Ludovico Einaudimu, který se skupinou spolupracuje, pak nezbývalo než přijmout, že tradice pizzica tím nabyla dalšího rozměru. Na otázky odpovídá zpěvák Aldo Iezza.
Jednoduchá otázka: v čem se Kalàscima od jiných salentských skupina odlišuje?
Pravděpodobně naším přístupem, protože neuznáváme žádná pravidla a bariéry, které bychom mohli následně porušovat. Od začátku přistupujeme k tradiční hudbě jako tlumočníci dnešním generacím. Máme ji pod kůží a respektujeme její historii, spoustu let ale spolupracujeme se starými salentskými zpěváky od nichž jsme se dozvěděli, že hudba by se měla přizpůsobit době. Oni ji zpívali a hráli s nástroji které měli k dispozici. Bubny potahovali zvířecí kůží, z plechovek po rajčatech vyráběli činely, z židlí, láhví a klíčů perkuse. My dnes neděláme nic jiného, s tím rozdílem, že vedle akustických nástrojů pracujeme s počítači, syntezátory a elektronikou.
Tvrdíte, že tradiční hudbě ze Salenta je potřeba umožnit potkat se s děním venku a spojit se vším, co by ji mohlo vdechnout nový moderní život. Proto do ní zařazujete irské melodie, klezmer, Balkán a jiné vlivy? Uvědomte si, že skoro žádná tradiční hudba pocházející z hloubi minulosti už není stoprocentně čistá, obsahuje spoustu příměsí. V Salentu je region Grecia Salentina, kde se mluví řeckým dialektem griko. Lidé odsud odcházeli pracovat dál do středu Salenta a zpívali salentské písně, ovšem v griko, čímž je do značné míry pozměnili. A samotným Salentem prošlo přece také množství cizinců, třeba přistěhovalci od Středozemního moře salentskou tradiční hudbu svými nástroji a vokálními styly ovlivňovali po staletí. Studovali jsme mnoho evropských hudebních kultur a našli spoustu styčných bodů. Rádi pořád zkoušíme něco nového, takže když jsme zjistili, že irské bouzouki zní dobře s našimi mandolínami a indický rámový buben kanjira se salentskými tamburínami, rozhodli jsme se je používat. Než to nezkusíš, nikdy neříkej, takhle to nejde, protože se většinou mýlíš.
A co elektronika, rocková psychedelie a zpěv přes vocoder? Není to pro tradicionalisty už příliš?
Nechceme být za každou cenu originální, ale každá hudba se přece vyvíjí. My jen staré příběhy doprovázíme moderními nástroji. A tradicionalisté? Analogové syntezátory jsou jejich problém, náš ne. Za vaší největší inovaci je považována rytmická sekce a vedle tradičních rámových bubnů a tamburín využívání bodhránu, dafu, darbouky nebo velkého bubnu. Není to jen o inovaci rytmické sekce, ale obecně o odlišném přístupu k tvorbě. Každopádně si hrajeme s každou notou, každým úderem do tamburíny. Zkoumáme jak budou ladit s dalšími nástroji, abychom dosáhli našeho zvuku. Riccardo a Federico Laganà ovládají hru na spoustu perkusí z celého světa a setkali se s mnoha hudebníky z různých kontinentů. Tím se naše vize a znalosti rozšířily.
Dnes muzikoterapeutickou pizzicu nahradili lékaři a vše nasvědčovalo tomu, že taranta nadobro končí. Jenomže se ukázalo, že pizzica dokáže úspěšně léčit i dnes. Prý ideálně funguje na obavy z budoucnosti, globalizace a ekonomické krize. To je přece skvělé využití starobylé tradice, nemyslíte?
V dávných dobách se psychické neduhy léčily rituály s jasně definovaným postupem. My děláme to samé. Vymítáme zlo naší doby. Kouzlo tradiční transovní hudby ze Salenta zabírá všude po světě. Ačkoliv má v sobě něco nesrozumitelného a nepřenosného, do lidských srdcí se dostane spolehlivě. V minulosti se jednalo o druh exorcismu a my věříme, že funguje i dnes. Je to tím, že jeho účinky na sobě během koncertování sami pozorujeme, pociťujeme stavy očištění. Zbavujeme se stavu úzkosti, starostí a každodenních problémů. A to samé hudba přenáší na posluchače. Na koncertech se z nás stává jedna velká rodina schopná se obejmout a zapomenout na starosti. Zpíváme a tančíme spolu a zažíváme okamžiky upřímně sdíleného štěstí. Jde o moderní exorcismus, který potřebujeme.
Symbolem Salenta je festival La Notte della Taranta. Závěrečný koncert vede většinou maestro concertatore z odlišné hudební oblasti a s kosmopolitním přístupem. To je jeden z důvodů, proč si festival a pizzica získaly po celém světě tak velkou popularitu?
Nikdo si předtím nedokázal představit, že o zapomenutou lokální hudbu projeví zájem Stewart Copeland, Phil Manzanera, Ludovico Einaudi nebo Goran Bregovič. Samozřejmě festival pomohl pizzica do světa, pokud by ale ta hudba nestála za to, těžko by se to podařilo a Ludovico, který pochází ze severu Itálie, by Salento nepovažoval za svůj druhý domov. Za všechno může pizzica!
Jak jste se s Ludovico Einaudim seznámili a jak se s ním spolupracovalo na vašem posledním albu Psychedelic Trance Tarantela?
Riccardo Laganà ho potkal na festivalu v roce 2010 a v jeho kapele hraje dodnes. Ludovico je prostě úžasný hudebník a skladatel a do naší hudby zanesl spoustu nových emocí. Na albu máte ale i další hosty.
Jak hodně ovlivnili jeho zvuk Enrico Russo a Alberto Fabris?
Když mluvíme o elektronice, moderních vlivech a syntezátorech, mluvíme o Enrico Russo. Pochází z našeho rodného města, přátelili jsme se odmalička. Každý elektronický vklad na albu pochází z jeho hlavy. Zvuk rámového bubnu například filtroval přes zesilovač elektrické kytary a jeho magickým hardwere prošly i další nástroje a zvuky salentské krajiny. Alberto Fabris je náš producent. Nepotřebuje žádnou prezentaci, je to salentská legenda. Proměnil naše hudební duše. Jsme mu nesmírně vděční.
O čem jsou vaše texty? Vycházejí z tradičních příběhů nebo se v nich odráží současnost?
Velká část repertoáru se skládá z tradičních skladeb, včetně textů v dialektu. Jsme ale přesvědčeni, že hudba se má neustále obohacovat o čerstvé příběhy, jinak riskuje, že se stane přežitkem a skončí v muzeu. Kalàscima proto vypráví i o dnešní době. Ve skladbě Moi! se dotýkáme pro nás velmi citlivého tématu: emigrace, ovšem z opačné strany. Vypravěčem je emigrant, který připlul k italským břehům a naše země se k němu chová způsobem, jako by zapomněla, že také Italové kdysi museli najít nový domov ve Spojených státech, Belgii nebo Švýcarsku. Díváme se na něho divně, ale nikdy se ho nezeptáme proč k nám vlastně přišel. Jinak zpíváme o lásce, přátelství, dobrých i špatných zkušenostech a snažíme se hlavně vyprávět historické příběhy o kterých se v knihách a učebnicích dějepisu nedočtete.
Dokud budou takové příběhy existovat, Kalàscima je bude křičet nahlas, i kdyby se to někomu nelíbilo. Souvisí s tím název skupiny, vycházející z mixu salentského dialektu a griko, který lze přeložit jako Dobrý a špatný.
Foto: Yvett Stranska
Jiří Moravčík
