Karina Buhr – Selvática (Yb Music 2015 )
Nahá hruď, dýka v ruce a výraz bojovnice nenasvědčuje, že půjde o album domácí hospodyňky nebo zakomplexované folkařky. Však také ve skladbě Eu Sou Um Monstro brazilská zpěvačka Karina Buhr dopředu varuje: „Dnes nechci mluvit o lásce, jsem monstrum“.
Novému albu Selvática se hned na začátku dostalo nečekané masové reklamy: Facebook skrze kontroverzní obal na den zablokoval profil Kariny Buhr. Zní to komicky: co jsou totiž odhalená ňadra proti feministicky nelítostnému kázání o svobodě těla a zpěvaččinu provokativnímu projektu Sexy Ágil, požadujícímu rovnoprávnost žen a mužů – „zatímco tvůj přítel může chodit do půl těla bez košile, ty ne“.Kde bychom se toho před pěti lety na veletrhu Womex nadáli: Karina v přiléhavém sexy kostýmu nás tehdy s kapelou „jen“drtila na prach a vzduchem vířily vzpomínky na mengue beat z brazilského přístavu Recife; hudební revoluci, do které se v 90. letech aktivně zapojila také Karina Buhr. Na severovýchodu Brazílie, ve státě Pernambuco , zpěvák Chico Science se skupinou Nação Zumbi definovali mix tradičních afro-brazilských stylů s hip hopem, elektronikou, punkem, funky a metalovými kytarami. Zatímco Tropicália už připomínala poklidný mejdan hippies, z mengue beat sálal sociální hněv a pekelná energie. Karina Bhur se narodila v nejafričtějším brazilském státu Bahia a hudebního vzdělání se jí dostalo na ulicích Recife: bubnovala v tradičních maracata ansámblech, propadla karnevalovým rytmům a zpívala v mnoha mengue skupinách. V São Paulo si k hudbě přidala herectví, výtvarnictví a poezii. Po dvou experimentálních pop albech – Eu Menti pra Você (2010) a Longe de Onde (2011) – se zařadila mezi nejvlivnější brazilské zpěvačky. Koncerty Karine připomínaly odvázané karnevaly natěsnané do kabaretních prostor, formovaných poezií „co vás v deliriu dopraví do paralelního vesmíru“. Její extravagantní sexy kostýmy, líčení a účesy ji vynesly přirovnání k Lady Gaga, nekompromisní ženské názory k Patti Smith a hudební radikalismus k legendární brazilské rockerce Ritě Lee, divožence hnutí Tropicália.
Nepodezírejme Karine z militantního feminismu před kterým nelze utéct, otevírá spíš diskuze o právech žen v Brazílii. Proto v roce 2012, na Mezinárodní den žen, vyšla ještě s dalšími hudebnicemi s akcí Sexy Ágil: obnažené na fotografiích poukázaly na pokrytectví těch, co kritizují nošení burek, ale sami své tělo skrývají. A patřičně drsně znějící skladba Cara Palavra pak nedala šanci, že by Karine svůj názor změnila. Název i obal alba Selvática odkazují na Bibli, v níž Karine vyčetla souvislost s vyobrazením žen reprezentujících zradu a divokých zvířat, shodou okolností jedovatých a záludných. Jedno k druhému a vyšla ji z toho universální bojovnice, se kterou si už nebude radno zahrávat: klon ženské válečnice z království Dahomey (dnešní Benin), Kurdistánu, Palestiny a brazilských favelas. „Ženy, vaše apatie vás jednou zabije,“ upozorňuje Karina Bhur, doprovázená na vynikajícím, chvílemi až šokujícím albu prvotřídními brazilskými rockery, jazzmany a tradičními bubeníky. Do boje se žene s nejagresivnější, v mengue beatu zakořeněnou hudbou jakou kdy složila a pokud se vrátíme k Womexu, jen těžko si lze představit, že by v tak punkově nepříčetném stavu dnes prošla worldmusikovým sítem Sedmi Samurajů. „Nenajdete nás ani ve tmě, jako rohožku,“ řve ve skladbě Selvática s dvěma podobně naladěnými zpěvačkami: Denise Assunção a sedmdesátiletou bizarní modelkou ruského původu Elke Maravilha. V Cerca de prédio zase chrčí Cannibal, člen hardcorové skupiny Devotos. Ne všechny skladby mají tak extrémní zvuk: popovou Desperdiço-te-me zdobí dokonce líbezný hlas Laury Lavieri, syntezátorová Rima tepe za zvuků trumpety v robotických rytmech krautrocku a milé taneční závratě jdou i z reggae Dragão.
Jiří Moravčík
