Našinci jsou konzervativní publikum, co si budeme namlouvat, zkrátka milují své jistoty a velké hvězdy, i kdyby je měli vidět třikrát za rok.
Návštěvníci Respectu jsou naopak vděční za rozšíření obzorů, přesto… také oni s vděkem zpozorní, pokud v programu najdou známá jména a letos budou mít v tomhle směru doslova žně. Respect má ale patent na překvapení a s těmi dramaturg Borek Holeček šetřit nepřestává. Nový festivalový areál ve Volnočasovém centru Holešovice je navíc nutné pokřtít a gospelové americké zpěvačky Como Mamas se toho úkolu jistě rády ujmou.
Trojice pochází z městečka Como, ležící na kraji mississippské Delty, vzdáleného jen padesát mil od Memphisu. To ještě není všechno: z Como pocházejí věhlasní bluesmani Othar Turner, Jessie Mae Hemphill a hlavně Mississippi Fred McDowell. Dědeček sester, Miles Pratcher, s ním často jamoval na zápraží a když v roce 1959 dorazil do Como světoznámý sběratel Alan Lomax, zaznamenal je do svého archívu. Všechno, co zpěvačky umějí, včetně širokého gospelového repertoáru, se naučily od dědečka, z poslechu memphiského rádia, desek Stax Records a během nedělních mší v kostele. Začínala tak i Mahalia Jackson, vždycky tvrdící: „Copak by se hezké písně měly zpívat pouze v kostele?“ Como Mamas jeho zdi také opouštějí: koncertují a natáčejí výborná alba naplněná málokdy slyšeným syrovým gospelem. „Naše písně mají být povzbuzením, aby se lidé necítili sami. Je pro nás vzrušující pozorovat, jak na gospel reagují a dávají tak najevo svou víru v Boha.“
Na tu se od 8. století zaměřuje pákistánské qawwali: hudební forma súfismu, mystické odnože islámu, usilující o navázání kontaktu a splynutí s bohem skrze extatické hudební vytržení. Za největšího žijícího zpěváka qawwali je dnes brán Faiz Ali Faiz, považovaný za nástupce fenomenálního Nusrata Fateha Aliho Khana. „Dělám, co mi napoví srdce. Existuje mnoho způsobů, jak vyjádřit hudbou lásku k bohu nebo člověku, třeba i nesrozumitelným jazykem, kterým zpívám já, ale její sdělení a poselství zůstávají stejná. Nusrat mi často říkal, že „nejzákladnější ze všeho je, abyste nikdy nezranili pocity kohokoliv jiného, protože jestliže tak učiníte, potom zraníte samotného Boha, jenž přebývá ve všech lidských srdcích,“ uvádí Faiz Ali Faiz. V Evropě se se skupinou zpěváků a hudebníků, které se říká party, objevuje velmi vzácně, dává přednost vystoupením doma a v Indii, navíc jakýkoliv koncert qawwali patří mezi naprosto úžasné hudební zážitky, zarývající se hluboko do paměti.
Naprosto mimořádné a strhující vokální vystoupení nás čeká také s francouzskou šesticí San Salvador. Ačkoliv její moderní verze provensálské polyfonie nemá náboženské pozadí, od tří zpěvaček a tří zpěváků se dočkáte tak intenzivního výkonu na pokraji hlasových a fyzických možností, že vás stejně jako u gospelu a qawwali přestane v tranzu poslouchat tělo. A myslet u toho můžete na kohokoliv, záleží na vás.
Tajemství života spočívá v tom nemít strach
Odpověď na otázku ohledně vlastní identity hledá čím dál víc lidí, zvlášť uprostřed multikulti společností a ve snaze zaujmout osobní stanoviska k minulosti, ze života předtím vytěsněné. „Tak jako strom potřebuje kořeny, ani my se neobejdeme bez vědomí toho, odkud pocházíme. V určitém okamžiku se prostě musíte rozhodnout, kdo jste, jinak byste se na sebe nemohli podívat do zrcadla,“ vyznal se předloni izraelský zpěvák a hudebník Gili Yalo, nacházející teprve v sedmadvaceti letech odvahu veřejně se přihlásit k hudební identitě etiopských Židů.
Tajná operace Mojžíš se v roce 1984 zapsala do historie a za přesun devíti tisíc hladem umírajících etiopských Židů z utečeneckých táborů v Súdánu si Izrael zaslouží navždy obdiv. I za akci Šalomoun o sedm let později: leteckým mostem tehdy armáda z Etiopie přesunula dalších bezmála patnácti tisíc členů starobylé černošské komunity Beta Israel, považované za jeden z deseti ztracených kmenů Izraele. V novém domově ji ale vláda nedokázala uchránit před diskriminací a rasismem. Čtyřletý Gili s rodiči přiletěl v jednom z prvních letadel a nouzí netrpěli. Přestože po příchodu ze školy, kde se distancoval od svého původu, doma slýchával „tady už není Izrael, ale Etiopie“, o etiopskou kulturu a hudbu nejevil zájem. Zpíval v jeruzalémském náboženském sboru, vstoupil do reggae skupiny Zvuloon Dub System a snil o kariéře hitmakera. V roce 2015, po prvních velkých demonstracích frustrované etiopské komunity, obrátil: naučil se amharsky, k reggae a americkému funky přidal ethiojazz a naplno se přihlásil ke svým kořenům. „Naši rodiče si zvolili kulturní diskrétnost, mladá generace existenční křik,“ vysvětlil Gili Yalo, řídící se názorem afrobeatového rebela Fely Kutiho: „Tajemství života spočívá v tom nemít strach.“
Velmi úspěšné debutové album bodující v mnoha anketách natočil s producenty Beno Hendlerem a Uri Kinrotem z izraelské skupiny Boom Pam a poprvé se pořádně africky odvázal: „Tvrdí, že přijde bouře. Dobrá, říkám, pojďme do ní. Nemáme kam utéct.“
První singl z připravovaného pokračování nazval Sew Lesew (From human being to human being) a téma imigrace, uprchlíků a utěsněných hranic Gili okomentoval: „Všechno se mění a nikdo nemůže zastavit multikulturní proměny společností. Neztrácejme ale čas bojováním mezi sebou a zkusme naše země učinit místy příjemnými k životu bez ohledu na to, odkud kdo pochází.“ Gili tentokrát natáčel v americkém Texasu, ve studiu Nile City Sounds založeném bývalými členy rockové skupiny White Denim a k už tak výbušné retro směsi přidal pořádnou dávku psychedelie. Bez upozadění ethiojazzu, jehož vrcholný reprezentant Mulatu Astatke na Respectu nepochybně potvrdí svou pověst.
Afrobeatový koncert pro dvě ruce a dvě nohy
O afrobeatu, hudbě nigerijského saxofonisty Fely Kutiho, která od 60. let obrátila západoafrickou hudbu vzhůru nohama, jste určitě slyšeli. Aby ne, výbušným stylem se dnes celosvětově zaklínají kapely s potřebou rozvibrovat publikum i sebe, což rytmického architekta afrobeatu, letos devětasedmdesátiletého bubeníka Tony Allena, žene tvůrčím způsobem neustále dopředu. Takže žádná legenda hodná už jen úcty, ale pořád takřka nepřekonatelný hráč, vnucující nám při každém setkání tu samou otázku: Je to vůbec možné?
Jít do životních a historických podrobností, museli byste o nigerijském bubeníkovi číst snad až do rána a kdoví, jestli by při svém pracovním tempu mezitím nepřišel s dalším nápadem a vám nezbylo nic jiného, než volně přejít do četby na pokračování s koncem v nedohlednu. A mimochodem: jen pročtení všech zmínek o Allenovi v UNI vám dá docela zabrat. Za soupravou se totiž odjakživa nerad nudí, a proto pořád něco vymýšlí, vstupuje do nových projektů, natáčí alba se starými známými i mládeží a přijímá nové výzvy. „Pokaždé, když se posadím za bicí, hledám něco jiného, něco, co jsem předtím nepoužil. Snažím se neopakovat a zabubnovat něco skoro nemožného. Skoro každý teď hraje afrobeat a mluví o Felovi, ale Fela je Fela a Tony je Tony, takže chci dát lidem vědět, že jsem pořád ještě tady.“
Fela Kuti proslul jako nekompromisní uzurpátor pozornosti, slávy a veškerých zásluh; jediný komu veřejně přiznal spoluautorství afrobeatu byl Allen, kdy zkrátka ani Fela nemohl jinak: teprve s doslova revoluční hrou na bicí soupravu, stmelující eruptivní energii početné kapely, získal afrobeat základní, dodnes platnou rytmickou páteř. Pro Felu bez Allena nenahraditelnou: když od něho odešel, ten si prý jen povzdychl, kde teď sežene tak dobré čtyři bubeníky. V západoafrických kapelách té doby totiž existovala tradice několika bubeníků a perkusistů, Allen najednou zastal práci všech. „Uvědomil jsem si, že mám čtyři končetiny a bubny byly pro čtyři končetiny vyrobeny, tak proč je nepoužít. Na kole také nejezdíte s jednou nohou, na pedály musíte dát obě a řidítka také držíte oběma rukama.“
Když Allen v 60. letech nastoupil do kapely Kooly Lobitos, hrávali s Felou ještě jazz, jako „kluci z Blue Note, John Coltrane nebo Miles Davis“. Po návratu ze Spojených států, kde se Fela kontakty s Black Power zradikalizoval, došlo na předpokládané: založení legendární sestavy Afrika 70, v jejímž rebelujícím jazzovém zvuku získaly navrch funky a západoafrické styly highlife nebo juju. Allen v ní držel rytmus a podílel se na aranžích do roku 1979. Dodnes je vedle Felových synů jediným ze sestavy, kdo vyšel z „šéfova“ stínu, prosadil se pod svým jménem, vybudoval si v afrobeatu vlastní kariéru, uvolnil si ruce ke zdokonalení afrofunku a přitom všem hromobití začal velmi dobře zpívat.
Alba ze sebe už nesype jako dřív a v kondici se udržuje spolupracemi. Nedává se přitom k dispozici jen tak někomu na potkání. Ti šťastní se Allenem pak nejen chlubí: když už s nimi svolí hrát, stojí to za to. Můžeme se také bavit o Allenově zvláštní magii: byť se poslední léta na albech Charlotte Gainsbourg, Oumou Sangare, Flavie Coelho, Susheely Raman nebo Fatoumaty Diawara jen mihne, zanechá po sobě silný dojem. Na předchozím albu beninské zpěvačky Angelique Kidjo Remain In Light, reafrikazované verzi kultovních Talking Heads, zabubnoval Allen pouze jednou, na čerstvé novince Celia, od Kidjo pro změnu poctě slavné kubánské zpěvačce Celii Cruz, drží s baskytaristkou Meshell Ndegeocello rytmiku skoro ve všech skladbách. Bez přehánění, jeho polyrytmické bubnování vás okamžitě trkne, opravdu okamžitě; navíc řídí i sekci nezbytných perkusistů a do zad mu foukají dechaři pod vedením saxofonisty Shabaky Hutchingse (Sons of Kemet). Že se o téhle mimořádné desce i zásluhou Allena bude letos hodně mluvit, je nabíledni.
Osobní a hudebně těsný vztah, podle jeho slov podobný jaký měl s Felou, si Allen vybudoval s Damonem Albarnem: v sestavách Rocket Juice & the Moon a The Good, the Bad & the Queen se sice ocitl na zcela jiné hudební půdě, prostor pro pochyby, jestli dokáže držet krok s rockery a mezi hvězdnými jmény nebýt jen do počtu, nikomu „simple gentle guy“, jak se Allen sám tituluje, nedal ani náhodou.
Griotství je mou krví, podstata mého já
Vsaďte se, že čtyři z pěti náhodně vybraných profilů guinejského zpěváka a hráče na koru Mory Kanteho otevře zmínka o hitové skladbě Yéké Yéké, údajně charakterizující jeho tvorbu. Cožpak o to, celosvětovým fenoménem se ta skladba v roce 1988 opravdu stala, a tak drtivý vpád do hitparád se předtím žádnému Afričanovi snad nepovedl, jenomže vtěsnat do necelých čtyř minut kariéru jednoho z největších velikánů moderní západoafrické hudby nelze.
Chodí oblečený zásadně v bílém a nebrání se přezdívce Techno griot, protože po přestěhování do Paříže, v 80. letech centra afropopu, bez jakýchkoliv předsudků sahal po naprogramovaných bicích, syntezátorech a dechové sekci nařídil přiblížit se co nejvíc Jamesovi Brownovi. Na výstupu tahle taneční fúze dostala název „kora techno music“. V hudbě devětašedesátiletého Kanteho se okolo guinejského základu – „griotství je mou krví, podstata mého já“ – nadále přesmýkávají ty chytřejší výdobytky popmusic. „Nebráním se jazzu, rhytm’n’blues, rocku nebo kubánské salse, tedy rytmům z míst odkud pocházím, protože mám v úmyslu jim vrátit jejich africkou duši,“ řekl kdysi Kante, pocházející z váženého griotského rodu hráčů na balafon, který brzy stejně tak dobře zvládal kytaru. Což mu nestačilo: od Batourou Sekou Kouyatého se naučil hrát na koru a když se vrátil ke kytaře, struny mu zničehonic zněly jako griotská harfa. Všechno se Kantemu hodilo po nástupu do slavného malijského orchestru Rail Band, kde na postu zpěváka vystřídal Salifa Keitu. Kapelníka Djelimady Tounkaru tehdy požádal, aby se při zpěvu mohl doprovázet na koru. „Nemohu říct, že já jsem ten první, kdo ji použil ve spojení s kapelou, ale vím, že nikdo přede mnou neměl za zády kapelu tak velkou. Navíc s dechy a klávesami,“ vzpomínal Kante na zlaté časy svého učednického mládí.
Po abnormálním úspěchu alba Akwaba Beach, srovnatelného s přelomovým dílem Soro Salifa Keity a shodou okolností vydaném rovněž v roce 1987, pokračoval Kante v kariéře moderního griota „vracejícího se do minulosti, aby mohl žít v přítomnosti a chystat se na budoucnost“. Ohromoval na nahrávkách i koncertech a po hluchém období, svázaném s úpadkem zájmu o afropop, přišel v roce 2004 s úchvatným akustickým albem Sabou. Znalkyně africké hudby a producentka Lucy Duran, uchvácená z éterických hlasů sboristek, navrstvených melodií a soupeření kory s balafonem, na obal napsala: „Zapomeňte na Kanteho slabé chvilky z 90. let, hoďte za hlavu, že je majitelem nejprodávanějšího afropopového singlu všech dob, představte si, že tohle bezpochyby nejkrásnější Kanteho ryze griotské album je lahodný ovocný pohár. Usrkávejte ho pomalu a s chutí a modlete se, aby vám nikdy nedošel.“
Osm let na to se Kante s albem La Guinéenne vrátil v plné síle, doprovázený dechovou sekcí a sboristkami. O tom, že zděděnou roli griota bral vždycky vážně, svědčí, že mnohokrát zdůraznil: „Svou hudbou chci docílit, aby se svět dozvěděl, co jsou grioti, co všechno znají, co mohou lidem nabídnout i mimo západní Afriku. Jedině tak se mnou mé znalosti nezemřou. Dávná tradice říká, že grioti předávají své vědomosti svým synům, což už několik let dělám, nicméně vedle toho se starám o to, aby přinášely prospěch všem.“
Do historie mandinských griotů a jejich nádherných eposů, včetně toho o králi Sundiatu Keitovi, zakladateli středověké Říše Mali, Kante uvádí na albu Cocorico! Balade dʼun griot. Příběhy určené malým dětem napsané Zinou Tamiatto a Marií-Emmanuelle Remires do podkresu jeho hudby vypráví francouzský herec Reda Kateb.
Jiří Moravčik (foto: press) – článok bol pôvodne napísaný pre kultúrny magazín UNI
