Na mape hudobných štýlov tvorí grécky ostrov Kréta pomyselnú spojnicu medzi Európou a Orientom.
Na vlastnej koži sa o tom presvedčil Ross Daly, hudobník s írskymi koreňmi. Podobne ako celá generácia Európanov okúzlených v ére hippies, indickou spiritualitou aj hudbou, cestoval pravidelne do Indie.
Dalyho trasa viedla cez Grécko a ako nástroj si zvolil sitar. Nakoniec ho ale očarila krétska lýra, napriek menu podobná viac husliam než európskej lýre. K Dalyho rozhodnutiu usadiť sa v Grécku prispela aj racionálna úvaha. Preniknúť do muzikantsky exponovanej tradície indickej vážnej hudby je pre Európana značne problematické. Hudba Kréty bolo naopak pole zanedbávané.
Mladá generácia odchádza z ostrova za živobytím na pevninu či do cudziny a tí ktorí na Kréte zostanú, majú iné priority. Dnes je Daly svetovo uznávanou kapacitou, grécka hudobná komunita ho rešpektuje ako vizionára, ktorý krétskej hudbe vrátil sebavedomie i perspektívu. Súbežne organizuje hudobné workshopy Labyrint, ktoré z Kréty rozšíril aj na grécku pevninu.
Vďaka Dalymu sa dnes na Kréte čoraz viac mladých ľudí orientuje na tradičné štýly, Ross Daly je pre nich lákavým príkladom aj preto, že na svojich študentov netlačí, aby tradíciu uchovávali v pôvodnej, muzeálnej podobe. Nenosí na bedrách ťažobu kultúrneho odkazu, ale tiež varuje pred zlým vkusom. Za slepú uličku považuje vidiecky folklór ako svadobnú rutinu obohatenú patetickými výstrelmi do vzduchu, syntetizátory a elektrické gitary pridávané s falošnou predstavou, že vývoj sa tým posunie dopredu.
Daly patrí k vzácnej sorte muzikantov, ktorí rovnako pozorne počúvajú ako hrajú a poskytujú priestor ostatným členom ansámblu. Jeho stálou spoluhráčkou je Kelly Thoma, pôvodne jeho študentka, dnes manželka a virtuózna hudobníčka s vlastnými projektmi.
Nasledujúci rozhovor prebehol súbežne s oboma umelcami počas európskeho turné. Rozprával sa Petr Dorůžka.
Když jste se rozhodl usadit se na Krétě během svých cest do Indie, jak konkrétně to probíhalo?
Ross: Studoval jsem seriózně sitar řadu let, dařilo se mi to, objevil sem že sitar je ten nejúžasnější nástroj pro klasickou hudbu Severní Indie. Ale v jiném stylu nefunguje. Slyšel jsem mnoho pokusů zařadit ho do jiných kontextů, ale žádný z nich mi nepřišel zajímavý. I když za řadou z nich stáli vynikající hráči jako Ravi Shankar. V klasické indické hudbě byl naprosto brilantní, ale projekty se symfonickým orchestrem, s rockovými nástroji, to nic neznamenalo. A tak jsem si položil otázku: chci strávit zbytek života tím, že budu deset hodin denně cvičit abych se stal dobrým exponentem severoindické hudby? Zjistil jsem, že tohle mě nezajímá a změnil jsem směr. Zamiloval jsem se do krétské lyry. Už tehdy jsem tušil věci, které jsem si o tomto nástroji potvrdil později. Lyra byla tím nejlepším prostředkem pro hraní i komponování.
Jak jste se vlastně s Rossem setkala?
Kelly: Vyrůstala jsem s americkým popem, a když mi bylo 16, poprvé jsem slyšela Rosse. Z Francie mi kamarádka poslala kazetu, byla to kompilace stylů z různých oblastí. Netušila jsem, jestli je to hudba z Kréty, Turecka, či odjinud. Tehdy se mi otevřel nový svět: kdože hraje tuhle úžasnou hudbu? Brzy jsem objevila, že bydlí v Aténách. Začala jsem chodit na jeho koncerty, a tak začal celý ten dlouhý příběh.
Byla tehdy Kelly nesmělá, ale odhodlaná?
Ross: Působila odhodlaně. Přišla na koncert a lyru měla s sebou. Nepůsobila jako člověk který se chce prosadit, byla spíš nesmělá, a přitom neměla žádné zábrany aby mi zahrála. To na mě udělalo dojem. Vždy na mě zapůsobí lidé, kteří jsou v tom co dělají skromní, ale když přijde jejich čas, neváhají ani vteřinu. Poznal jsem že má talent i budoucnost, tak jsem ji začal učit.
Když jste se ze studentky změnila na koncertní hráčku, byl to předěl?
Kelly: Já se pořád cítím jako studentka, jen mám víc sebedůvěry a víc radosti z hudby.
Ale nebyl to i případ Rossova krétského učitele Kostase Moundakise? Když ho Ross požádal, jestli by nemohl být jeho studentem, Kostas mu odpověděl, že i on se stále učí?
Kelly: Vlastně ano, on to totiž neřekl jen jako vtip. Ross se mu představil a vysvětlil že je z Irska, že se učí na lyru. Kostas Moundakis – který byl v té době legendární hudebník – mu odpověděl: Já taky.
Když jste se začala učit, byl ještě naživu?
Kelly: Bohužel ne, zemřel 1991 a já se setkala s Rossem roku 1995. To už žil v Řecku 20 let.
Jak vlastně funguje vaše krétská lyra?
Kelly: Tradiční verze nástroje má jen tři struny, na které se hraje a tvarem se též liší od mé lyry. Můj nástroj má 22 přídavných rezonančních strun, na které se nehraje — samovolně se při hře rozezní a vytvářejí přírodní dozvuk. Hráčská technika je skoro stejná, ale s Rossem jsme převzali některé způsoby od spřízněných nástrojů, z kemenče na které se hraje v řadě východních zemí, z bulharské gadulky a indického sarangi. Díky tomu se liší i výsledný zvuk. Moje verze nástroje vznikla v Aténách před 26 lety. Myšlenku rezonančních strun převzal Ross z indických nástrojů jako je zmíněné sarangi.
Ale podobný systém mají třeba i norské housle hardanger?
Kelly: Ano, mám teď čistě ženskou kapelu, s hráčkou z Norska, jmenuje se Anne Hytta, je vynikající houslistka na hardanger, Eleonore Billy z Francie hraje na švédskou nyckelharpu a Leonor Palazzo z Belgie na cello, takže máme jen smyčcové nástroje, jmenujeme se Tokso, což je v řečtině smyčec, a hrajeme spolu od roku 2008.
Jak vzniklo vaše společné album s Rossem Lunar?
Kelly: Jsou tam skladby buď tradiční nebo Rossovy, původně jsme plánovali jedno CD, ale nakonec jme to vydali jako 2CD protože jsme měli hodně materiálu.
Ross: Všechny názvy skladeb jsou spojené s měsícem, to je hlavní téma. Také bych dodal, že Kelly je na Lunaru hlavní sólovou hráčkou, víc než já.
Dříve se tradiční hudba přenášela z generace na generaci bez not jen po paměti. Když teď Ross dělá workshopy, přinesl by notový zápis nějakou výhodu? A mělo by to vůbec smysl?
Kelly: To záleží, třeba u hudby z Kréty noty moc nepomůžou, to není jako v evropské klasice, že se hraje přesně podle zápisu. V klasické hudbě Iránu či osmanské říše obsahují skladby spoustu detailů a ornamentů. Noty jsou též pomůckou pro paměť. Takže pokud máte dobrou hudební paměť i průpravu a hodně naposlouchané hudby, tak noty nepotřebujete.
Kelly, máte též studenty?
Kelly: Mám a hodně mě to baví. Osvěžuju si tím, co jsem se sama naučila. Neučím krétskou tradici, to není můj obor, ale obecně hru na nástroj. Zacházení se smyčcem, což je souhrn dovedností z Kréty, Turecka, Iránu, Indie. Hodně mě ovlivnil indický hráč na sarangi Dhruba Gosh.
Tanec mezi dvěma melodiemi.
Ne každý zná hudbu z Kréty, nabízíte tedy divákům na koncertě nějaký komentář?
Ross: Pár slov ke každé skladbě i širší kontext. Jak fungují různé podoby modální hudby, což je i téma našich seminářů s Labyrintem.
Na koncertech se v každé skladbě držíte výhradně jednoho regionu?
Ross: Ne, protože existují docela přirozené cesty vzájemného propojení, v jedné skladbě třeba kombinujeme hudbu Iránu a Irska na základě příběhu, jak irská melodie přežila v paměti hudebníka, který svůj život zasvětil hudbě blízkého východu.
Když člověk sleduje vaše koncerty, sóla mívají zajímavý vývoj. Způsob jak se střídáte, jak si navzájem dáváte signály, jak ten druhý vždy přidá nějaký ornament k tomu co hrál ten před ním. Jsou to takové spouštěcí impulsy a z nich vzniká krásné napětí, očekávání a vyvrcholení, jen z nápadu který k dané frázi dodá ten druhý.
Ross: To je postup užívaný v turecké hudbě, dva lidé improvizují a střídají se, je to jako tanec mezi dvěma melodiemi.
Na člověka nejvíc zapůsobí prostor, který poskytujete ostatním, tedy i Kelly. Jak to vlastně probíhá, když student či studentka získává sebevědomí a naplňuje ho?
Ross: Vzpomínám si na okamžik, kdy Kelly ještě nedokázala improvizovat a byla přesvědčena že se to nikdy nenaučí, kdežto já měl jasno že ano. Tak jsem jí řekl, já začnu improvizovat a ty mě budeš následovat jako stín. Ona to chvíli docela úspěšně dělala, a pak jsem přestal hrát, a ona pokračovala bez problému. Později byla přesvědčena že nedokáže komponovat, ale najednou zjistila že to umí. Jde o to podporovat svého žáka, a on průběžně svůj potenciál objeví sám. Myslím že jediná věc, v níž mohu sám sebe pochválit jako učitele je, že ze studentů které jsem za ta desetiletí učil, se žádný z nich nepodobá nějakému dalšímu, a nepodobají se ani mě. Zřejmě jsem tedy napomohl tomu, aby oni našli sami sebe, a to by měl být cíl každého učitele.
Modální rébusy.
Pomohla vám léta strávená v Indii v kontextu pozdějšího vývoje?
Ross: Ano, dokonce i k tomu, že jsme změnili konstrukci nástroje, přidali jsme – jak už se Kelly zmínila – rezonanční struny, které obohacují zvuk. A hodně mi pomohly i hudební znalosti, celý systém rag i rytmů tal.
Modální hudba je souhrn všech těch lokálních žánrů, založených na tónových řadách jako jsou ragy, arabské maqamy či řecké mody. To jsou základy klasické hudby východu. Zjednodušený západní pohled říká, že zatímco východní hudba je fixována na samostatnou melodii jednoho hlasu či nástroje, západní hudba je na vyšším stadiu protože objevila harmonii. Existuje tedy místo, kde se harmonie a modální hudba setkávají?
Ross: S tímhle tématem je nutno zacházet obezřetně. Modální hudba a priori nevylučuje harmonii, ale přináší určitá omezení. Tak například, když chcete využít celé té mikrotonální škály jako třeba v hudbě Turecka či arabských zemí, tak už jen ten fakt představuje pro harmonii překážku. Řešíte dvě otázky. Které z těch mikrotónů lze vůbec spojit do harmonie, a druhá otázka je estetická, jestli to v té hudbě pomůže sdělit něco nového, anebo to bude mít spíš destruktivní roli.
A jaký recept máte vy?
Ross: Tradiční hudbou se zabývá množství lidí, někteří by ji rádi uchovali v původním stavu, jiní jsou otevření změnám. Ty změny si ale většina lidí představuje jen jako “pozápadnění” tradic, nehledají cestu uvnitř samotného stylu. Kdežto mě nejvíce zajímá vývoj, který pokračuje uvnitř daného stylu, aniž by byl dogmatický.
V mnoha případech máte dvě samostatné větve, lidovou a uměleckou hudbu, takže třeba Kréta nabízí jen lidovou hudbu, ale v Turecku najdete i uměleckou hudbu, která se hrála na dvoře osmanského sultána?
Ross: Pro mě jsou stejně důležité obě větve. Ta klasická je produktem městské kultury, může být náboženská anebo aristokratická. Samotné slovo klasická je diskutabilní – co to znamená doopravdy? Třeba hudba ze dvora osmanského sultána je městská tradice, která je ovšem propojena s lidovou hudbou venkova, totéž platí o Iránu či Indii.
Pokud bychom jako ukazatel zájmu vzali vaše semináře zaměřené na modální tradice, vidíte po 40 letech vaší práce nějakou stoupající poptávku po modální hudbě?
Ross: To je podmíněno i lokálně. Oblast kde žijeme, tedy východní Středozemí, nabízí širokou škálu žijících stylů tradiční hudby. Mým cílem bylo vytvořit platformu, kde se tyto síly mohou potkat v relaxovaném prostředí, kde nejsou žádné tlaky, bez nacionalistické propagandy která často národní tradice provází. Takže Labyrint není jen platforma kde se lze tu hudbu naučit, ale místo kde se potkávají lidé z různých regionálních tradic. Propojování stylů nepovažuji za tak zásadní jako propojování muzikantských individualit, osobností kteří je reprezentují. Příklad: není to o tom, hledat muzikanta z Iránu, ale potkat zajímavého hudebníka, který je sám o sobě inspirativní osobností, a shodou náhod pochází z Iránu. Shrnuto: v průběhu let vytváříme společenství hudebníků, kteří jsou nejen navzájem kompatibilní, ale navíc generují určité jiskření.
Hudba kterou hrajete, zčásti jakoby korespondovala s tím co vychází u jazzové značky ECM, tedy že se nejedná o exhibici a ego, ale spíš naplňování ticha jemnými hudebními stavbami. Nezkřížily se někdy vaše cesty?
Ross: Ano, koncem 80 let jsem byl krátce v kontaktu s Manfredem Eicherem, šéfem ECM, ale poznal jsem, že s ním bych nedokázal pracovat, na můj vkus má přílišné ambice být hudební diktátor. Rozumím tomu, jak pracuje, že má svůj zvukový ideál, ale já mám také své priority.
Krétský guru Kostas Mundakis.
Když srovnáte, jak jste studoval na Krétě u Kostase Mundakise, jak a v čem jsou teď vaši studenti jiní?
Ross: Třeba v tom, že já neučím jen řeckou hudbu, ale kompozici, která stojí mimo zeměpisné či stylové kategorie, tedy modální kompozici, takže hledáme cesty, jak v určitém modu vystavět formu, jaké cesty existují, jak naplnit ty stávající formy anebo vytvořit nové. To je něco úplně jiného než učil Kostas. Ten něco zahrál anebo to zazpíval, a student to musel zopakovat. Tahle fáze trvá několik let, a potom, až dosáhnete jisté zručnosti, přestanete kopírovat a začnete hrát vlastní melodie, což je cesta spíš praktická. Kdežto moje dnešní učení má silnou teoretickou rovinu, cílem je vytvořit celek, v němž hlas každé melodie zapadá do širšího kontextu.
Když jste Kostase Mundakise objevil, byli na Krétě další hráči o nichž jste uvažoval? Na základě jakých priorit jste se rozhodl pro něj?
Ross: Když jsem se začal učit u Kostase, už jsem na Krétě nějakou dobu strávil a slyšel jsem spoustu hráčů, řadu z nich jsem obdivoval, ale Kostas měl něco zvláštního, způsob jak zacházel se svým nástrojem byl velmi ojedinělý. Dnes po mnoha dalších zkušenostech mám pořád dojem, že on byl unikátní případ.
V čem konkrétně?
Ross: Technicky ho zatím nikdo nepřekonal.
Třeba jako Munir Bashir na arabskou loutnu oud, hudebník považovaný ve svém oboru na největšího mistra 20. století?
Ross: Ano, i on změnil dosavadní přístup hráčů.
Znal Kostas noty?
Ross: Neznal. Přitom dokázal zahrát či zazpívat cokoli.
Když za vámi přijde student, jak se rozhodujete jestli ho přijmete?
Ross: Nemám žádný test, nesnažíme se k studentům přistupovat tak, že bychom je posuzovali, hodnotili. Přijmeme vlastně každého, kdo projeví zájem. Ale zrovna teď tolik studentů neberu, protože hodně cestuji, a student potřebuje pravidelný čas. Spíš se koncentruju na semináře vymezené na určité sezónní období, a tam přijmu kohokoli, jenže tenhle druh práce je směrován spíš na ty, kdo už něčeho dosáhli.
Byl vedle Kostase Mundakise další umělec, který by vás motivoval?
Ross: Dlouhý seznam – třeba Djamchid Chemirani z Iránu, otec dalších fenomenálních hráčů na perkuse, Bijana a Keyvana. Djamchid je dlouholetý přítel a spoluhráč, jeho přístup k hudbě mě silně ovlivnil. Vasilis Soukas, klarinetista z Epirosu, hudebníci z Afganistánu, ta řada pokračuje, jen v Labyrintu máme spoustu skvělých muzikantů a učitelů.
Kelly: A muzikanta jehož bych já ráda přidala je Ballake Sissoko, poslouchat ho a navíc přitom vidět je fascinující, jako kdyby pil vodu z nebes, všechno je tak přirozené…
Jenže on hraje na úplně jiný nástroj, koru, a v Mali odkud pochází mají navíc odlišné stupnice.
Kelly: Co se mi líbí na hudbě z Mali a u hráčů na koru je čistota stylu, jak se hudba z prstů hráče přelévá do strun nástroje, jako voda ze studánky. Je mi jedno, že hrajeme jiné tóny a stupnice, ale mě baví, že slyším jak ta hudba plyne a že s Ballakem můžu komunikovat se svým nástrojem.
Takže jste spolu hráli i na albu?
Kelly: Ano, Ross s ním před 15 lety natočil album Microkosmos, já tam taky hostovala.
Oba jste určitě prošli obdobím, kdy jste poslouchali rockové kapely?
Ross: Mě to bavilo, i kvůli společenskému poselství.
Co třeba Grateful Dead? Tam je spojnice s orientálními modální hudbou. A byli to oni kdo naučil rockové publikum poslouchat dlouhé improvizace.
Ross: Měl jsem dobrou příležitost je poslouchat, protože v 60. letech jsem bydlel v San Franciscu a pak v Anglii. V letech 1967-8 byla v hitparádě úžasná hudba, dnes je to považováno za klasiku. Tehdy jsem viděl Jimi Hendrixe, protože jsem studoval kytaru, samozřejmě se mi líbil Mike Bloomfield, první nahrávky Jefferson Airplane, dlouhé improvizace Cream, to bylo krátké období, kdy kontrola unikla z rukou producentů a marketingu a dostala se do rukou hudebníků. Což se bohužel od 70. let obrátilo a od té doby jsem nic zajímavého v téhle oblasti neslyšel. Teď už se to, čemu se říká pop či rock, pořád opakuje. Jeden z nejstarších případů fuze s tradiční hudbou byli Shakti – a za tím co dělali byla spousta práce. John McLaughlin za sebou měl důkladná studia indické hudby a jen díky tomu mohl s těmi Indy hrát. Bylo to tak, že každý z partnerů se přiblížil té druhé straně na půl cesty, kdežto dnes to funguje jinak. Hudebníci ze Západu hrají svoje, přibližování je na straně partnerů z Východu.
Jak neporušovat pravidla.
Jak vlastně probíhají workshopy Labyrint?
Kelly: Začali jsme v Houdetsi, vesničce poblíž města Iraklion na Krétě, kde žije asi 800 obyvatel. Workshopy a semináře přinesly do Houdetsi chybějící kulturu, oživily místní podnikání. Jako lektoři přijíždějí mistrovští hudebníci z celého světa, každý seminář trvá 6 dní s 6-7hodinovým programem, každý rok přijede kolem 400 studentů. Roku 2010 Ross se svým teamem založil čtyřdenní Houdetsi Music Festival. V prvním ročníku jsme měli za 4 dny publikum čtyř tisíc návštěvníků, o šest let později to bylo 40 tisíc.
Kelly: Ne, protože my jsme byli od počátku zvyklí potýkat se s ekonomickými problémy.
Vy jste myšlenku workshopů úspěšně přenesl z Iraklionu na další místa?
Ross: Na Kypr, do Barcelony, v Itálii jednak do Bologni, a též na Sicílii, a dokonce i do Toronta.
Nekopíruje to mapu odkud jsou vaši studenti?
Ross: Ano – studenti i lektoři. A protože jsou odjinud a dobře vědí jak Labyrint funguje, tak naši strukturu aplikují na místní podmínky, a taky zajistí aby každá větev šla svojí vlastní cestou a nebyla kopií toho, co děláme na Krétě.
Dotkla se nějak vašich aktivit řecká ekonomická krize?Ale řada nejbližších spolupracovníků je z Katalánska nebo z Valencie, například kultovní figura a multiinstrumentalista Efrén Lopez Sans, je za tím nějaké historicko-zeměpisné zdůvodněni?
Kelly: Efrén je průkopník, taky má spoustu studentů, takže se jedná o organické spojení, v mnoha případech se ze studentů vyvinuli lektoři.
Přehoďme výhybku: máte nějaký přesah do jazzu? Jazz se dopracoval k podobné žánrové otevřenosti, jsou tedy i tam kompatibilní hlediska co se týče kvality a originality?
Ross: Je pár jazzových muzikantů kteří projevili zájem o to co děláme, ale také existují zásadní rozdíly. Lidé oba žánry srovnávají jen na základě velkého podílu improvizace. Náplň je přitom zcela odlišná. Tak například: let ptáka. Jazzový hudebník to vidí jako symbol svobody, kdežto pro nás je to symbol harmonie. Víc než nějakou svobodu to chápeme jako soulad s přírodou. Ten pták neřeší nějakou osobní volnost, pro něj je létat přirozené. A my nevidíme improvizaci jako naplnění svobody, ale jako cestu k souladu s daným okamžikem, esenci hudebního modu jako takového. Naše hudba nemá historii oprošťování se od dřívější normy, která improvizaci odmítala. Improvizace je pro nás naplněním harmonie s daným okamžikem. Pokud se hudba odvíjí v nějakém maqamu, je to archetyp, může to být zajímavé samo o sobě, nikoli však jako prostředek k dosažení svobody. Pro některé jazzmany je tahle cesta nesrozumitelná.
Nemáte zas nějaké srovnání?
Ross: Tak raga či maqam je archetyp, jehož se snažíme dosáhnout, model hudební dokonalosti pro danou příležitost. Nikoli prostředek k dosažení osobní svobody, což je odlišná cesta. Kdežto typický jazzman jde jinudy, hledá svobodné vyjádření, a svoji svobodu nehodlá obětovat tomu, aby to co hraje vyladil s nějakým archetypem. Nicméně, jisté paralely existují, v něčem se obě hudby překrývají, v jiném se liší.
Ty rozdíly mají evidentně historické důvody, třeba v tom, že pro jazz či jiné žánry bylo důležité, aby muzikanti porušili pravidla vybudovaná předchozí generací.
Ross: V té naší hudbě máme dokonce pravidlo, jak porušit jiná pravidla. Jenže klademe víc důraz na pronikání za hranice pravidel, aniž bychom je rušili. To je hodně odlišné od jazzu či moderní vážné západní hudby, kdy každá generace přijde s vizí, že musíme negovat vše, co bylo předtím, abychom byli originální. Kdežto v modální hudbě i tradicích východu vládne přesvědčení, že musíte stavět na tom, co jste převzali z minulosti, a přidat tam svůj díl. Takže místo rebelie proti minulosti preferujeme rozvíjení.
Což vysvětluje i ty generační předěly, které vytvářejí historické milníky v západní hudbě, včetně popu a rocku.
Ross: My to zkrátka vidíme jinak.
Petr Dorůžka www.doruzka.com (foto: archív)
