Karavana neposkytující záruku snadného překonání Velké modré pouště. Setrvale naspeedovaný Mehdi Haddab z alžírské Kabyle, zaseklý v obdivu k rockovým 70.létům, kdy nebyl čas chodit spát a mozek třeštil svobodou, žene karavanu elektrifikovanou loutnou oud v nepatřičných rytmech: severoafrické chaabi, hard rock, elektronika, funky a disco.
„Představte si, že Led Zeppelin natočili album v Africe,“ naznačuje Mehdi co od druhého alba Big Blue Desert čekat, přitom nezmiňuje, jak v senegalském Dakaru propadl nové droze: mbalaxu.
Říká se že míra respektu Senegalců vůči cizincům je přímo úměrná tomu, jak se dokážou popasovat s mbalaxem: rytmicky krajně komplikovaným, až zapeklitým novodobým městským stylem, pro „jinokrajníky“ takřka neutancovatelným – ale budiž, s větší snahou pár kroků snad zvládnete. Každopádně, pro muzikanta nic záviděníhodného: známe dost příběhů těch, co u mbalaxu rozvibrovaného hlasitými bubny sabar rezignovali. Hlavu jako těsně před výbuchem měl také Mehdi, zprvu jen tak v Dakaru naslouchající, když ho ale v klubu Thiossane patřícímu Youssou N´Dourovi vyzval o nicméně slavný zpěvák Pape Diouf k jamu, vyskočil s loutnou oud na podium a dostalo se mu nirvány. Skončili a sám před sebou nemohl uhnout: musí hned do studia.
Pak šlo všechno ráz na ráz: přidal se věrný francouzský baskytarista Pascal ‘Pasco’ Teillet Letrouc, tuniský programátor Skander Besbes, Senegalci a berbersko-rock-elektro-mbalaxové monstrum mohlo být vypuštěno z klece. Zvuk co vydává nevyvolává spontánní paniku z absolutní novoty – Mehdim přiznané inspirace pamětníků zřejmě nevyděsí – tornádovou drtivostí ale rozfouká žár zájmu i u nich. Jinak by snad museli odevzdat průkazy rockerů. Za podstatným moment osobitého alba lze určit průnik mbalaxu do Mehdiho hardrockové těžkotonážnosti, pokud paměť neklame, záležitosti nepříliš obvyklé. Kytarista Pape Oumar Ngom a bubeník Abdoulaye Lo z N´Dourovy kapela Super Etoile de Dakar, perkusisté Alioune Seck (Omar Pene) a Khadim Baye (Cheikh Lo) i Ngomům syn Moussa, klávesista s naprogramovanou marimbou, před Mehdim bezradně nepostávali s otázkou jak by si to představoval, projeli půlku světa, něco už slyšeli, zbytečné jim cokoliv vysvětlovat, takže do Mehdiho hudební vize vstoupili jako její rovnocenní vykonavatelé. Do stavu kdy chtě nechtě nevěřícně kroutíte hlavou uvádějí hlavně bubeníci, obrovská deviza alba. Zpět k Zeppelínům: identifikujeme je ve skladbě Warrious s Mehdiho valivými loutnovými riffy, říkat tomu ale kopírování, by bylo značné nedorozumění, předpokládejme že i samotným Plantem šmahem odmítnuté. Masivní skladba vstřebává impulzy ze západního rocku, trvalou africkou hodnotu ji ovšem dodává halucinogenní hlas Papa Doiufa a zvukomalebnost jazyka wolof.
Podle Mehdiho nemáme zapomínat, že rock představuje hudební kulturu a k tomu abyste do ní přinesli arabskou loutnu potřebujete hluboké znalosti o rocku, stejně tak toho musíte hodně znát o loutně: „Věřte mi, hluboce respektuji staré arabské mistry a jejich způsob hry. Nejsem tady od toho, abych zapojil oud do Marshalla a řekl „seru na vás“, vždyť všechno co umím, jsem se naučil od nich. Jsem blázen do loutny oud také z toho důvodu, že na ni hraji po staru, i když to tak někdy nevypadá.“
Než Mehdi Haddab se Speed Caravan debutoval v roce 2008 na labelu Real World albem Kalashnik Love, prošel multikulturní skupinou Ekova a s tuniským elektroprogramátorem Smadjem tvořil nadšeně přijaté DuOud, v němž revolučním způsobem meditativní zvuk arabské loutny obestřeli techno beaty a rockovou energií. Se Speed Caravan dobyl Mehdi většinu významných festivalů, včetně Colours of Ostrava, a získal si pověst smělého inovátora původně akustického nástroje. Se Speed Caravan se zapojil i do Albarnova projektu Africa Express a sám hostoval u kdekoho: Rachid Taha, Baba Maal, Ibrahim Maalouf, Eric Truffaz aj. Zatímco na debutu nabídl Speed Caravan strhující verze skladeb Killing An Arab od The Cure a Galvanize od Chemical Brothers, nové album stojí na autorských skladbách, podle Mehdiho kolektivním díle, natočeném převážně v dakarském Studiu 26.
Nebyl by to ani Mehdi, milovník filmové hudby a ostrých žánrových zatáček, aby nepřekvapil: v Ocean Street přiznává obdiv k Bee Gees a disko královně Donně Summer. Orgasmocracy se smyčci aranžovanými houslistou Sami Bishaiem (Natacha Atlas) máme prý brát tak jak leží, tedy za crossover funkových Parliament, metalových Megadeath a vzpomínky na nedostižnou egyptskou zpěvačku Oum Kalthoum. Desert Trip s francouzsko-marockou zpěvačkou Hindi Zahra se zase hlasí k psychedelii 60.let a odkazuje k titulu alba: vypůjčenému z básně The Sailors francouzského spisovatele Théophile Gautiera ve chvíli, kdy Mehdimu pohled na nedozírný Atlantik pozměnil mysl a Saharu zčistajasna přelila mořská modř po níž kráčel Bůh.
Jiří Moravčík (foto: archív)
