Zpěvák z Pobřeží slonoviny vzdává na albu Racines (Roots) hold klasikům jamajskému reggae a Bobu Marleymu. Překvapuje…..nikoho by to nemělo překvapit. Až tolik zůstává kult jamajského rastafariána na černém kontinentu silný a reggae nejpopulárnějším hudebním jazykem.
Na reggae jdoucí daleko za rámec obyčejné zábavy a napřímo identifikované s bojem za svobodu se sice v Africe houfně tančí, představuje ale především nositele revolučně humanistických poselství a za své ho berou i obyčejní lidé, spatřující ze stejných poměrů vyšlého Marleyho za symbol splněného snu. Skotský režisér Kevin MacDonald, který o něm v roce 2012 natočil film Marley, proto jamajského rastamana trefně nazývá „superstar třetího světa“.
Marleyho africká stopa
Vztah jamajské legendy k Africe vycházel z rastafariánské víry a přesvědčení o Etiopii coby zemi všem černochům zaslíbené. Dnes má v Addis Ababa pomník: připomínající Marleyho návštěvu v roce 1978 a duchovní vztah k etiopskému císaři Haile Selassiemu; božskému mesiášovi, který rastafariánům daroval 500 akrů vlastního pozemku u vesnice Shashemene. Marleymu bylo teprve jednadvacet, když Selassieho v roce 1966 vítali na Jamajce sta tisícové davy, za svého duchovního vůdce ho od té doby ale považoval do konce života, viz Marleyho rasta verze Presleyho hitu Crying in the Chapel, přejmenovaná na počest rasta Krále králů na Selassie Is the Chapel. Je správné doplnit, že Selassie o roli boha nikdy nestál, otravovala ho, ostře se jí ale nikdy nevzepřel; bral ji ve smyslu: když chtějí mít boha, ať ho mají.
Marley se objevil také v Keni, nicméně za stěžejní pro neuvěřitelný dopad reggae na africkou půdu považujme rok 1980: zatímco lednová návštěva Gabonu svědčí spíš o Marleyho politické naivitě, význam koncertu v Zimbabwe se přirovnává k prvnímu příjezdu Beatles do Spojených Států. Causa Gabon má rysy bizarního milostného příběhu, do něhož bezelstný proutník Marley spadl, aniž by domýšlel důsledky. Diktátorský režim prezidenta Omara Bongo proslulý korupcí a potlačováním lidských práv vyloženě odpuzoval. Marley o tom podle režiséra McDonalda nevěděl, čemuž se dá jen stěží věřit. Přesto, když za reggae hvězdou po newyorském koncertu přišla do zákulisí mladá kráska Pascaline Bongo, představila se jako presidentova dcera a požádala o narozeninový koncert pro otce, Marleymu bleskové zamilování splynulo s touhou vrátit se do Afriky. Na místě ovšem dostala láska trhlinu: presidentovi se doneslo, že by mu měla zahrát kapela vedená revolucionářem a tak se s Jamajčanem odmítl setkat.
Že si Marley v upřímném zájmu konat dobro počínal v Africe občas jako politický slon v porcelánu, vyčteme také ze „zimbabwského příběhu“. Začíná v roce 1979 skladbou Zimbabwe, agitkou podporující válku vedenou jednotkami komunisty Roberta Mugabeho proti rasistickému bělošskému režimu Rhodesie. „Máš pravdu bratře,“ opěvoval v revolučním zanícení Marley zvěrstva páchaná Mugabeho partyzány. Konečné vítězství na čas všechno špatné vymazalo – i vzpomínky na stovky Mugabeho pytláky pozabíjených slonů ( ani sovětská munice nebyla zadarmo). Vyhlášení svobodného černošského státu Zimbabwe naplánoval nový premiér Mugabe na 17. dubna 1980. Dva jeho bývalí spolubojovníci iniciativně odletěli za Marleym na Jamajku s čestnou pozvánkou. Nadšeně souhlasil, s jednou podmínkou: spolu s rodinou sebou přiveze The Wailers a odehrají koncert. A sakra, napadlo vyjednavače: soudruh Mugabe, ve skutečnosti rastafariány nesnášející, přece trval na Cliff Richardovi nebo Jimu Reevesovi. No nic, nakonec rozhodlo, že Marley všechno zařídí a zaplatí, což znamenalo naložit v Londýně Boeing 707 jednadvaceti tunami aparatury a narychlo poslat do hlavního města Harare.Denise Mills z Island Records vzpomínal na kouzelný chaos, provázející Marleyho pobyt: ministr vnitra si na letišti třásl rukama s odredovanými lidmi, o nichž neměl sebemenší tušení kdo jsou. V prezidentském paláci jen všichni čekali až Marley za klavírem dohraje No Woman, No Cry a vypadne. Vrchol nastal během slavnostního vyhlášení nezávislosti. Marleyho tým, probírající se z prohulené noci s partyzány, zapomněli informovat o scénáři, a když se znenadání a nikým nečekán objevil na podiu Rufaro Stadium vedle Mugabeho, Indiry Gándhíové a prince Charlese, strnutí nebralo konce. Britská vlajka šla dolů, nová nahoru a první oficiální slova nezávislého Zimbabwe namísto proslovu zněla:“Dámy a pánové, Bob Marley a The Wailers.“
O dvacet minut později začal očekávaný koncert, jenomže tisíce natěšených lidí před stadionem vtrhlo dovnitř, situaci nezvládající policie nasadila slzný plyn a nastal takový zmatek, že Marley s kapelou raději po několika skladbách vyklidili zadýmené podium. Otřesení se po půlhodině vrátili, koncert dohráli a Marley jim prý řekl: „Vidím, že jste skuteční revolucionáři.“ Druhý den na ně znovu čekalo sto tisíc lidí, z dobových komentářů ale vyčteme, že na Marleyho vystoupení se podepsal jak otřesný zážitek, kdy viděl omdlévat v davu ženy s dětmi, tak rozčarování ze samotného dění v Zimbabwe. Hudební historie považuje Marleyho koncerty za dějinný okamžik: odstartovaly rozšíření reggae po celém kontinentu, na čemž nebyla ani tak zajímavá rychlost, jako spíš nemožnost mu odolat. Mělo k tomu spoustu předpokladů: důvěrně známé rytmy, stejnou „barvu kůže“, s Jamajkou identickou historickou zkušenost s otrokářstvím a kolonialismem a Marleyho předpověď: reggae se narodilo v Africe a jednou se tam vrátí.
Buditel svědomí
Sedmačtyřicetiletý Tiken Jah Fakoly pochází z Pobřeží slonoviny, malé země, která dala světu první hvězdu afrického reggae: Alpha Blondyho. Společně s Lucky Dubem z Jihoafrické republiky tvořili kdysi nejslavnější a nejúdernější reggae trojici černého kontinentu. Než Dubeho v roce 2007 zavraždili a Blondy, i s ohledem na duševní nemoc a věk, „změknul“.
Role nejostřejšího rebela tak přešla na Tiken Jah Fakolyho, považujícího reggae za „hudbu boje a poslání“. Hubatost a nekompromisní vztah k politikům („přišli jste jako zachránci národa, odešli jako zloději“) mu kdysi vynesly hrozbu smrti v rodném Pobřeží Slonoviny a vyhoštění ze Senegalu, kam raději utekl a odkud se v roce 2007 přesunul do Mali. Změnil tady překvapivě taktiku: přestal útočit na politické vůdce a pozornost obrátil k obyčejným lidem; přešel do fáze „buditele svědomí“.Na předchozích dvou albech – African Revolution a Dernier Appel – zdůraznil nutnost vzdělání mládeže: “Naší revolucí je vzdělání. Afrika spí a čeká, až ji její děti probudí.“ Zpíval o nevyužitém bohatství a potřebě nastartování skomírajícího zemědělství: „Kontinent co má v rukách všechny trumfy – přírodní zdroje a demografii – musí vzlétnout. Nebo je odsouzený k dlouhodobé bídě a chaosu.“ Brojil proti emigraci a volal z Evropy nazpět všechny úspěšné: „Mí bratři a sestry, všichni jste zváni. Urychlete své lety, naloďte se na lodě. Nejsou nutné pasy, pouze vaše dobrá vůle pomoci zachránit náš kontinent.“ Fakolyho idea „návratu do Afriky“ tedy nepřímo navazuje na myšlenky jamajského panafrikanisty Marcuse Garveye, proroka rastafariánství.
Naléhavým apelům podřídil Fakoly i reggae: naprosto inovativně ho zasvětil s hudbou mandinských griotů. Zanesl do něho koru, loutnu ngoni, balafon a dravé vokalistky. Důvod si snadno domyslíme: kde jinde hledat nové, daleko srozumitelnější podněty pro reggae, než v západní Africe, prostředí, kde i podle Marleyho má své kořeny.
Usmíření s banditou
Tiken Jah Fakoly na Jamace nikdy nekoncertoval, jezdí sem ale od 90. let, v kingstonském studiu Tuff Gong je proto jako doma a natočil tady také základy alba Racines v sestavě: Robbie Lyn, Sly Dunbar, Robbie Shakespeare, Mikey Chung a místní backovalistky. Konečnou podobu doladil Fakoly s malijskými muzikanty v Bamako. Obsah alba odhalí Fakolyho rovinu dvojího uvažování: hold skladbám míjející se s nevyhnutelností času a domněnka, že jamajské roots reggae se nespravedlivě ocitá na druhé koleji.
„Nabízím příležitost připomenout si, že Afrika a Jamajka jsou navždy spojeny hudbou a historií,“ tvrdí Fakoly. Jedna do jedné z vybraných skladeb v uplynulých desetiletí Afrikou velmi silně zarezonovaly, ovlivnily miliony lidí. Zněly během boje o nezávislost, tuarežských povstání, revolucí, Arabského jara a členové reggae skupiny Sierra Leone´s Refugee All Stars je prý během krvavé občanské války v Sierra Leone hráli, aby nezešíleli. Platnost, étos nepoddajnosti a burcující myšlenky neztratily písně ani podle Fakolyho, otevírajícího album skladbou Is It Because I’m Black? od chicagského soulmana Syla Johnsona. Za kvílení jednostrunných houslí sokou Zoumana Terata ji zpívá společně s jamajskou legendou Kenem Boothem a vezmeme-li do úvahy nedávné incidenty s rasovým podtextem ve Spojených státech, Fakoly volbu pochopíme.
K tématu černošské identity se na závěr vrací slavnou písní Petera Toshe African: „Je jedno odkud jsi a jakého jsi vyznání. Tak dlouho jak jsi černochem, jsi Afričanem.“Marleyho a Toshovu hymnu utiskovaných třetího světa – Get Up, Stand Up – Fakoly vynechat nemohl: podpoří ho dvaasedmdesátiletý jamajský průkopník deejayingu U-Roy.
Zařazení skladby Zimbabwe berme za černý humor nebo, po tom, co Mugabe do dneška v zemi napáchal, za předpoklad, že by se výzva mohla obrátit proti němu. Korou a balafonem prozvoněnými skladbami Burninga Speara – Slavery Days a Christopher Columbus – se vracíme daleko do historie, na úplný začátek: Fakoly Marleyho uctíval, za duchovního učitele ovšem považoval Speara. A leckdo si vybaví, že pod Speareho vlivem se Alpha Blondy proměnil v New Yorku v apoštola afrického reggae.Absolvent Kolumbijské university Seydou Kone se ze studií angličtiny vrátil do Pobřeží Slonoviny v nelehké době. President Félix Houphouët-Boigny zesiloval pozici neomezeného vládce: povolil pouze jednu politickou stranu, zavedl cenzuru a komu to nevonělo, šel za katr. Vzpurný mladík, rozhodnutý věnovat se navzdory přání rodiny hudbě, přijal nové jméno: babička mu říkala Blondy, což v jazyce národa Jula znamenalo banditu, a sebevědomý zpěvák si k tomu přidal Alpha, podle prvního písmena řecké abecedy, takže doslovný překlad Alpha Blondyho zní: První bandita. Do křížku s policí se dostal vcelku brzy: během noční razie dostal takovou nakládačku, že skončil v nemocnici, kde brutální zážitek zasadil do skladby Brigadier Sabaries. Odvážné i průkopnické: nebylo zvykem se veřejně a posměšně vyjadřovat k praktikám státní policie.
Producent George Benson se prý z Blondyho přání zařadit skladbu Brigadier Sabaries na debutové album Jah Glory! vyděsil: považoval to za nebezpečný risk. Nažhavený Blondy nicméně neustoupil, ze skladby se stal obrovský hit a debut v roce 1982 definitivní startem reggae na africké půdě.Pikantní nádech má i Fakolyho převzetí Brigadier Sabaries: s Blondym se desetiletí „nemuseli“, a vůbec nešlo o případ dvou kohoutů na jednom hudebním hřišti. Zatímco Fakoly považoval Houphouët-Boignyho a jeho nástupce Laurenta Gbagbo za zločince, Blondy jim sloužil. K usmíření dvou těžkých reggae vah přispěl před čtyřmi lety nynější president Alassane Ouattara: ruce si slavnostně podali 11. května: v den úmrtí Boba Marleyho.
Jiří Moravčík www.world-music.cz
Foto: archiv
