Malijské hráče na harfu kamalengoni spojil osud do vztahu mistra a žáka. Letošek si pak budeme pamatovat jako rok, kdy se svět poprvé dozvěděl o revolučním umění slepého samouka Vieuxe Kantého současně s potvrzením rostoucí velikosti jeho studenta Abou Diarra. Zatímco už nežijící Kanté debutuje albem Young Man’s Harp, kolekcí skladeb o kterých se předpokládalo že jsou navždy ztracené, Diarra triumfuje s Koya, parádním mixem malijské tradice, blues, funky a elektroniky.
Když Alata Brulaye v 60. letech složitě laditelnou prastarou harfu donsongoni upravil do podoby kamalengoni, jakoby otevřel hráz tajemného rybníka. Na svět se v tu chvíli vyvalila spirituální lovecká hudba z kraje Wassoulou, jedna z nejstarších pentatonických hudebních forem Afriky: zajišťující přízeň duchů, paralyzující zvířata a zaručující úspěšný lov. Šestistrunná kamalengoni – nazývaná harfa mladých – na rozdíl od posvátné předchůdkyně, najednou patřila všem bez rozdílu: vymknula se z hájemství duchů a načrtnula scénář vzniku nové malijské popmusic, šířící se z Wassoulou po celé zemi intenzitou amerického rockenrollu a narušující monopol griotů.
„Získala ohromnou popularitu. Hráli ji mladí lidé, kteří neměli s loveckým bratrstvem nic společného. Nezpívali postaru o zvířatech a přírodním spiritualismu, nýbrž o lásce, sexu a životě ve městě. Lovecká hudba dostala úplně jiný ráz, takže se jí věnovaly i holky, což dříve absolutně nepřipadalo v úvahu. Stala se skutečně hudbou mladých, základem moderní malijské hudby,“ vysvětlil zpěvák a kytarista Habib Koité vzrůst nové, moderní, vysoce taneční hudby, jejímž symbolem se vedle kamalengoni staly zpěvačky z Wassoulou, na čele s Oumou Sangaré. Ta ctila spirituální tajemství regionu a v kontextu městského prostředí jej nezbavila původní identity, zato s generační vřavou posunula do budoucnosti. Podobně jako hráči na kamalengoni, ponejvíc Issa Bagayogo, přezdívaný Techno Issa, propojující už takhle dost rytmicky neúprosnou hudbu s elektrobeaty, dubem, rockem a funky (bohužel letos 10. října přišla zpráva, že po dlouhé nemoci zemřel). Tak radikálně na to Kanté s Diarrou nešli: drželi se klasické rytmiky a táhlo je to nejvíc k blues. Nicméně: ani slepota Kantému nebránila inovovat nástroj a z šesti strun se dostat až ke dvanácti, což mu umožnilo převést na kamalengoni hráčské postupy kytarových bluesmanů, včetně typických skluzů, rytmických úderů do strun a ohýbání tónů. Viz brilantní skladba Sans Commentaire, sedmiminutová esence Kantého umění; až nepochopitelného, uvážíme-li, že se na harfu naučil sám, jen podle poslechu rádia.
„Slyšel jsem ty nejlepší hráče na kamalengoni v Mali, ale nebyl připravený na fascinující Kantého slide techniku, na příval jeho hráčské kreativity. Bylo hned snadnější si představit , jak se svou kapelou dokázal otřásat nočními kluby Bamako,“ vyznal se americký kytarista a specialista na africkou hudbu Banning Eyre po návštěvě u mistra, několik měsíců před jeho smrtí v roce 2005.
Nedává trochu smysl, že sítem archivních hledačů z labelu Stern´s nahrávky Noumoussa Soumaoro, jak znělo Kantého pravé jméno, dosud neprošly, a těžko se lze i smířit s tím, že mimo Mali neznámý génius musel odejít tak brzy, v jednatřiceti. Vyjít album Young Man’s Harp dnes, měl by bez debat zaděláno na hvězdnou kariéru. Kantého dueta s griotským zpěvákem a baskytaristou Kabadjanem Diakitem a hráčem na djembé jiskří v repertoáru napůl autorském, napůl griotském a když na to přijde, se zbytkem kapely se uvolněně rozvlní v reggae skladbě Nafolo, jakoby připraven roztančit i publikum za hranicemi Bamako.
Jak se také v Mali rodí nové hudební hvězdy? To v Abidžanu, metropoli sousední země Pobřeží slonoviny, potkáte na ulici chlapíka se dvěma kamalengoni, on vám jednu půjčí a vy se s ním vydáte pěšky do Bamako. Cesta trvá čtyři a půl měsíce, oči a uši máte otevřené, vnímáte co a kde se hraje za hudbu, prsty si se strunami harfy ale stejně pořád nerozumí; tedy ne tak, jak byste si představovali. Nastoupíte tedy do učení k mistrovi Kantému, strávíte v jeho domě sedm let a když už si konečně věříte, on náhle zemře. Pro Abou Diarra znamení, že studium skončilo, čas dát o nabytém umění vědět světu.
Do Abidjanu Diarru vyhnala chudoba, ke Kantému přivedla touha naučit se na kamalengoni víc než jednu skladbu, víc totiž neuměl. Nastěhoval se k němu a první léta od něho slyšel: ke hraní na veřejnosti jsi ještě nedospěl. A když už ano, bylo pozdě, musel se rozhodnout sám. Brzy se dostal do dobrých manažerských rukou: už v roce 2008 mohl s podporou Francouzského institutu vyrazit koncertovat do Evropy a pět let nato s výborným albem Sabou a kapelou Donko Band prorazit na mezinárodní scénu.
Vytáhlý hráč a uhrančivý zpěvák s ostře řezanou tváří a kloboukem jaký na sklonku života nosil velký kytarista Ali Farka Touré, pojmenoval třetí album Koya po matce, své první zasvětitelce do lovecké hudby; její hlas slyšíme ve skladbě Koya Blues. V žánrovém rozletu se Diarra nemusel držet zpátky: k výbojnějšímu akcentu plnokrevného malijského blues s chutí proloženého afrofunkem a ženským sborem, rockem a decentním využitím samplů, ho přivedl francouzský producent a eklektický programátor Nicolas Repac, dobře známý z moderně znějících alb malijské zpěvačky Mamani Keita. A když dojde na syrové blues, zazáří jiný Francouz: hráč na foukací harmoniku Vincent Bucher, letitý parťák asi největšího žijícího malijského bluesmana Boubacara Traorého.
Diarra oslňuje rytmickým staccatem i sóly přecházejícími z lyrické polohy do dynamického zvratu, na což hutně znějící Donko Band bystře reaguje. Výkladů pro Diarreho pan-malijskou hudbu se najde určitě dost, na vytyčování žánrových hranic totiž nelpí, jedno ale přehlédnout nelze: přemostění mezi rytmy z Wassoulou a nádherností mandinských griotských eposů rozezvoněných strunami kory. Ve dvou až závratných skladbách – Djarabi a Labanko – hostuje malijský hráč Toumani Diabate, což lze, s vědomím že světově proslulá hvězda pozvánky pečlivě zvažuje, vnímat i jako důležité sdělení: Abou Diarra ve dvaačtyřiceti letech dosáhl na samý vrchol hudebního mistrovství a zaslouží si vaši pozornost.
Jiří Moravčík (foto: archív)
