Co se skrývá za přesunem World Music Expa na Východ.
Womex začal jako spiklenecká akce pro 250 registrovaných delegátů roku 1994. V následujících letech se počet návštěvníků ustálil na desetinásobku. Zaměření na hudbu světa zůstává, místo konání se ale periodicky mění – od Stockholmu až po Sevillu. Letošní ročník této linie vybočil: Womex se poprvé konal na východ od bývalé železné opony.
U české hudební veřejnosti, která world music dlouho ignorovala, vzbudila akce zvědavost: do Budapešti se přece dá dojet vlakem! Ale prosadit se tu s hudbou, to chce spoustu mravenčí práce. Na Womex se každoročně hlásí přes 700 kapel které chtějí vystoupit na showcasovém programu, ale výběrem projde každá dvacátá. To, že se Maďarům podařilo loni přesunout veletrh na domácí půdu a strhnout tak pozornost na východoevropský region, je výsledkem mnohaletého procesu. Přípravným kolem byl rok 2011, když se veletrh konal potřetí v Kodani. Zahajovací koncert bývá hudebním zrcadlem hostitelské země, ale protože skandinávská téma bylo vyčerpáno na dřívějším ročníku, organizátoři se rozhodli pro Maďarsko.
Tato – pro někoho možná překvapivá volba – má historické kořeny. Koncem 80. let, kdy svět neměl o world music ani potuchy, to byla právě alba skupiny Muzsikás a Márty Sebestyén, která díky producentovi Joe Boydovi pronikla na světový trh. Méně se už ví o tom, že pro řadu muzikantů ze Západu se Maďarsko stalo oblastí kultovního zájmu. Andy Irvine, jeden z elitních instrumentalistů irského folku vzpomíná: “Hrál jsem v kapele s Nikolou Parovem, bývalým manželem Márty Sebestyén.” Výsledkem bylo roku 1991 průlomové album East Wind, které pro Západ objevilo kouzlo balkánských stylů ještě před tím, než Goran Bregovič zviditelnil srbské dechovky v Kusturicově filmu Underground.
To vše by se nestalo bez spontánního hnutí táncház, tančírna, které vzniklo o patnáct let dříve. Když v totalitním Československu vedly kulturní odboj undergroundové kapely s elektrickými kytarami a cover verzemi Franka Zappy, v Maďarsku probíhala hudební revolta na poli lidové hudby. Zatímco moravští primáši mlčky akceptovali folklor sovětského střihu s obrovitými ansámbly, Maďaři si své tradice ukrást nenechali. Správně tušili, že někde musí existovat pravdivá verze toho, co v pokřiveném tvaru nabízely oficiální orchestry v krojích. Na rozdíl od našich folkloristů byli ale v komplikovanější situaci. Autentické zdroje, u nás spojované s Horňáckem na moravsko-slovenském pomezí, byly pro Maďary mnohem hůře dosažitelné, nacházely se totiž v maďarských komunitách v horských oblastech Transylvánie, která připadla po Trianonské dohodě roku 1920 Rumunsku.
Folklór a terror
Hudebníci z Budapešti vyjížděli do zapadlých vesniček v rumunských Karpatech s kazeťáky a nástroji, což napjatě sledovala tajná policie diktátora Ceauesca, který měl s venkovskou kulturou zcela jiné plány – chtěl ji jednoduše vymazat z mapy a vesničany násilím vystěhovat do paneláků. Terror se stupňoval, vracející se maďarští hudebníci byli na hranicích vystaveni osobním prohlídkám a fyzickým útokům. Daniel Hamár, basista skupiny Muzsikas, chtěl v polovině 80. let během turné v Anglii využít příležitosti a upozornit svět na Ceauescův program násilné urbanizace. Když poskytl interview BBC, Ceauescův režim zareagoval obvyklým způsobem: “Po koncertě v Norimberku za mnou kdosi přišel, podobně jako lidé, kteří chtějí umělcům poděkovat,” vzpomíná Hamár. “Ale tenhle člověk mi řekl: Dám vám dobrou radu, už nejezděte do Rumunska – a uvedl, že je od rumunské tajné policie. Asi bych ho považoval za pomatence, kdyby tehdy kolegu při návratu z Transylvánie na rumunské straně hranice policie brutálně nezbila.”
Maďarsko, Rumunsko i celý Balkán jsou hudebně mnohem pestřejší než střed Evropy – ale syndrom sudu střelného prachu se promítl i do letošního Womexu, 25 let po pádu Železné opony. V souvislosti s uprchlíky ze Sýrie i s kontroverzními kroky maďarské policie se na podzim stále častěji objevovaly hlasy: “Womex letos budeme bojkotovat, protože dostává peníze od Orbánovy vlády!” Kritikům přitom uniklo, že zamýšlený bojkot by pomohl právě extrémním silám, a nejvíce by poškodil maďarské organizátory, kteří se snaží populistickým politikům vzdorovat.
Voodoo z Toga, rituály z Koreje
Čím se tedy budapešťský Womex lišil od předešlých? Maďarští kolegové se snažili vytěžit maximum jak pro sebe, tak pro celý východoevropský region, který získal jako bonus podium Duna Stage, na němž dostaly šanci kapely z Maďarska, Rakouska, Polska, i slovenské Pacora Trio a česká Clarinet Factory. Další lahůdkou byly akustické a vrcholně muzikální denní koncerty, které stavěly na neotřelých kombinacích: dvojice Belem z Belgie spojila cello s akordeonem, Blick Bassy z Kamerunu zpíval s trombonem a cellem. K vrcholům nočních koncertů patřila jako obvykle hudba s kořeny v Africe, letos čirou náhodou dvakrát propojená s rituály voodoo. Skupinu Vaudou Game vede zpěvák a kytarista z Toga, kde je voodoo tradičním náboženstvím, zatímco sestava Chouk Bwa Libete přijela z Haiti, kde voodoo zdomácnělo jako africký import. Silný – i když úplně jinačí – transovní náboj měla jihokorejská skupina Baraji, která předvedla fascinující transformaci šamanského rituálu v koncert. Zážitky ze vzdálených kultur ale vyžadují sofistikované posluchače, přesně takové co jezdí na Womex. Jak prohlásila ředitelka žánrově nejotevřenějšího tuzemského festivalu, pro české publikum by šamani z Koreje byli silné kafe.
Petr Dorůžka www.doruzka.com
