Presentovat mainstreamu vzdálenou hudbu na akci, která si na sebe musí vydělat, to zní jako hodně bláznivý nápad. Díky vizionářské strategii se během dvaadvaceti let stalo „world music expo“ prestižní akcí světového dosahu.
První dva ročníky Womexu proběhly v Berlíně, další pokračovaly přes Brusel, Marseille, Stockholm a Essen až do Kodaně a Santiaga de Compostela. Jednou se konal v Cardiffu, v andaluské Seville proběhl dokonce 4x. Klíčovým hráčem v této zdánlivě nelogické trajektorii je místní partner, který poskytne koncertní a veletržní prostory, a za odměnu získá životní příležitost zviditelnit kulturu svého regionu před světovým publikem. Předoni Womex poprvé překročil bývalou Železnou oponu a konal se v Budapešti, loni se vrátil do Santiaga, středověkého poutního města na západě Španělska, příští ročník proběhne v Katowicích. Nomádská povaha festivalu má pozitivní vliv na skladbu programu: nabídku umělců vybraných mezinárodní porotou vždy obohatí přídavný chod místních specialit. A to doslova – lokální hudební scéně byl v Santiagu věnován zahajovací koncert, příznačně nazvaný Iberians – Opening Music Tapas Menu.
Pro festivalové organizátory – od Szigetu přes Roskilde až po Colours of Ostrava – se Womex stal povinnou akcí. Právě zde je nejlepší šance vybrat účinkující na příští ročník. Zatímco balkánské dechovky či skupiny z Maďarska jsou na Womexu pravidelnými hosty, česká hudba tu zazněla zatím jen třikrát: Tara Fuki hrály před devíti lety v Seville, Clarinet Factory vystoupili předloni v Budapešti. Letošek byl dalším šťastným ročníkem, pozvání zaslouženě získala brněnská skupina Ponk, která přinesla tolik potřebnou mladou krev do ustálených vod moravské tradiční hudby. Klíčovým nástrojem tria je ale těžký cimbál, a hudebníci tak museli absolvovat několik tisíc kilometrovou cestu z Brna dodávkovým automobilem.
Proniknout na Womex není snadné, porota Sedmi samurajů vybere ze zhruba sedmi set nabídek čtyřicet úspěšných žadatelů, s důrazem na stylovou pestrost. Hraje se souběžně na pěti pódiích, vedle večerních showcasových koncertů jsou i odpolední “daycases”, zaměřené na komorní a akustické skupiny. Zařazení Ponku na odpoledne bylo šťastnou volbou – na rozdíl od večerního programu triu nekonkurovaly souběžné koncerty. Naopak: potemnělý sál v nejvyšším patře zafungoval jako tichá oaza v obrovitém kulturním komplexu Cidade de Cultura, v jehož nižších podlažích probíhal až příliš rušný veletržní “newtorking” i náročný maraton welcome drinků.
Ponk hraje v trojčlenné sestavě housle-basa-cimbál a čerpá z moravské tradice, aniž by kopíroval folkoristickou rutinu svatebních kapel v krojích. Na rozdíl od předchozí generace, která folklor aktualizovala elektrickými kytarami, volí Ponk sofistikovanější cestu a úspěšně posouvá všechny ty jemné ornamenty moravské hudby do současného hudebního jazyka. Zrychluje tempo, zahušťuje doprovod, zvýrazňuje rytmus figurami melodických nástrojů aniž by si pomáhal bicími. I když v moravském terénu jde o revoluční postup, podobnou cestou se před čtvrtstoletím vydaly desítky skandinávských kapel včetně Värttinä či Hedningarna, které severskou hudbu zpopularizovaly ve světovém měřítku. Ponk je tedy první vlaštovkou z dosud nezmapovaného regionu, a jeho šance potvrzuje recenze renomované pianistky a novinářky Kim Burton, která styly Východní Evropy sleduje už přes třicet let: “Ponk zachází s folklorem účinně podvratným způsobem, nabízí tak bezcitné mordýřské balady že jsou až komické a člověka z toho mrazí v zádech.”
Své mistrovství v mrazení pro ty nejotrlejší potvrdil Torgeir Vassvik z Norska, jehož doménou je laponský joik, tedy temné vokální improvizace. Čistě abstraktní výraz beze slov, který má kořeny v severském šamanismu, patří v současné hudební nabídce k těm nejsyrovějším položkám. Jakoby to nestačilo, Vassvik jej ještě obohatil o sibiřský hrdelní zpěv. “Když jsem tuhle disciplinu objevil před třiceti lety, chtěl jsem ji nastudovat a ;tak jsem začal jezdit do Tuvy, učil jsem se od místních mistrů podobně jako v joiku to jsou jen hutné zvuky a žádná slova.” Se syrovým vokálem silně kontrastovalo cello a housle v rukou dvou křehkých žen. Vassvik se příležitostně doprovázel na šamanský buben – ale odmítl to komentovat: “Já sice šamanskou zkušenost mám, ale šaman nejsem. A nechci to vysvětlovat.”
Programová skladba Womexu zřetelně napoví, které země jsou hudebními velmocemi a které naopak stojí v pozadí. Exportní síla závisí – vedle muzikálnosti a hojnosti talentů – i na promyšlené státní podpoře. Z Jižní Koreje se tak během uplynulé dekády stal “hudební tygr”, desítky místních skupin úspěšně překročily kulturní bariéry a dobývají Západ. Korea je zastoupená na Womexu téměř každý rok: Black String kombinují bambusovou flétnu, elektrickou kytaru a obrovitou korejskou citeru. Strmý vzestup prodělává též hudba Brazílie, která vás vždy zaskočí pestrostí: patnáctimilionové Sao Paulo je tak bohaté na menšiny všech ras i kontinentů, že se tu hraje i afrobeat, u jehož zrodu stál nigerijský saxofonista Fela Kuti, který mimo jiné inspiroval i skvělý ansámbl Bixiga 70.
Veletrh Womex každoročně končí udílením cen hudebníkům, kteří navzdory původu z odlehlých regionů dokázali svoji kulturu zviditelnit ve světovém měřítku. Loni takovou cenu získala 76letá zpěvačka Calypso Rose z karibského ostrova Tobago. Ten je spolu s Trinidadem domovem žánru calypso, tanečně svůdných písní, které jsou zároveň kontroversním a pikantním společenským komentářem.
Petr Dorůžka
