Myšlenka, že domov přestal být pro spoustu umělců pevným bodem a posluchačské představy co se dnes kde hraje se často rozcházejí se skutečností, dovedla amerického violoncellistu čínského původu Yo-Yo Mu k rozhodnutí proměnit na šestém albu Sing My Home historickou Hedvábnou stezku v symbol multikulturalismu; jak poznamenává recenze magazínu Songlines: v multi-lane super-highway.
„Přiznejme si to, dělám to proto, že nemám domov,“ vysvětlil proslulý světoběžník vyzývající nové hosty The Silk Road Ensemble k představení hudby svých domovů; bez ohledu na to, že leží daleko mimo trasu Hedvábné stezky.
Po stezce od starověku s obchodními karavanami putovala vzdělanost, kultura, náboženství, nové objevy a technologie. Devět tisíc kilometrů dlouhá cesta vedla z Číny přes Asii k břehům Středozemního moře, odkud nikdy nevídané zboží a materiály putovaly dál do Evropy. Hedvábná stezka se tak stala jednou z nejdůležitějších obchodních, informačních a kulturních spojnic v dějinách lidstva a pomohla dotvořit podobu moderního světa. Fascinace její historickou úlohou a nezměrným významem, přivedla v roce 2000 světoznámého klasického violoncellistu Yo-Yo Mu na myšlenku založit soubor Silk Road Ensemble, jehož členové pocházeli ze zemí kudy trasa vedla. Už prvním albem si ale nechal prozřetelně otevřená vrátka. Z názvu Putování po Hedvábné stezce: Když se setkají cizinci, se sice dala vyčíst idea obnovit v 15. století zaniklou stezku alespoň hudebně, a umožnit lidem z různých, často i znepřátelených zemí se znovu potkávat, na dalších albech ovšem vyšlo najevo, že Yo-Yo Ma myslel daleko dopředu a sestavu rozšířili galicijská dudačka Christina Pato, indický hráč na tabla nebo skladatel John Zorn. Co ale čekat od v Paříži čínským rodičům narozeného Američana, který vedle klasiky hrával old-time music z Apalačských hor, bluegrass, moderní tango Astora Piazzolly, jazz a nebo pop. „Vždycky se zaměřuji na to, co spojuje spíš než by rozdělovalo a myslím, že v mé hudbě je to slyšet,“ tvrdí Yo-Yo Ma u něhož nekulhá srovnání s podobně kulturně roztěkaným newyorským Kronos Quartetem.
Po šestnácti letech existence se Yo-Yo Ma s The Silk Road Ensemble zatím nejvýrazněji, řečeno slovy Járy Cimrmana, ocitli mimo šachovnici, tedy trasu Hedvábné stezky: na albu Sing My Home se totiž podíleli Američané, Irové a Západoafričané. A zazní na něm také Largo z Dvořákovy Symfonie č.9, známější pod názvem Novosvětská: z dnešního pohledu crossoveru české a afro-americké hudby. V roce 1922 k Largu napsal text Dvořákův žák William Arms Fisher a dal vzniknout gospelově povznášející skladbě Goin´Home. Na albu ji částečně čínsky zpívá americká songwriterka Abigail Washburne a než vás přepadnou myšlenky na nonsens, vězte, že dávno před hudební kariérou pracovala Abigail v Pekingu jako obchodní zástupce americké firmy a mluvila plynně čínsky. S manželem banjistou Bélou Fleckem pak založili skupinu Sparrow Quartet, se kterou jezdili do Číny koncertovat a spolupracovat s tamními muzikanty.
O generace mladší americká hvězda moderního bluegrassu Sarah Jarosz je Fleckovou chráněnkyní a na album vybrala Little Birdie od Pete Seegera: písnička se přitom dočkala nezvyklého čínského doprovodu: „ústních varhan“ sheng a loutny pipa. K prolnutí daleko starobylejších tradic došlo ve skladbě Ichichila: Toumani Diabaté s korou a Balla Kouyaté na balafon aranžérské zadání majestátnosti dvorní hudby vládců Říše středu pochopili okamžitě, ačkoliv byli nuceni se přehodit do jiného rytmu, než na jaký jsou v malijských griotských eposech zvyklí, protože s pracovní písní Ichichila se při barvení látek doprovázejí pouštní Tuaregové.
„Kdo vám řekl, že se naši bratranci emigrující do Spojených Států nepodíleli na vzniku jazzu a blues?,“ ptal se kdysi klarinetista Ioan Ivancea. Nadsázky patriarchy rumunské kapely Fanfare Ciocarlia, která ovšem u Romů může znamenat také hluboké přesvědčení, se chytil americký akordeonista Michael Ward-Bergeman a s odkazem na dlouholeté přátelství s romskou kapelou Taraf de Haidouks převedl tradicionál St. James Infirmary Blues do balkánského módu. Což ještě nezavdává příčinu k údivu, pokud by ho ale nezpívala Rhiannon Giddens, členka afro-amerického tria Carolina Chocolate Drops. Najednou pochopíme, proč Yo-Yo Ma často cituje Michelangelův výrok o osvobozování sochy z mramoru.
Yo-Yo Ma nepracuje s osobní libovůlí a bez rozmyslu, nedegraduje přizvané umělce na přílepek a nový koncept Silk Road Ensemble od něho proto nemáme brát za marketingový trik větřící další posluchače, ale za pokračování dlouhodobé vize. „Moje hudba vychází ze života společně sdíleného světa. Podmínkou je, abychom na sebe navzájem slyšeli a odlišné kultury vnímali jako dar, jako způsob setkávání a vytváření něčeho nového,“ tvrdí Yo Yo Ma. A souhlasí s ním i hvězdná americká zpěvácká dvojice: Lisa Fischer a Gregory Porter.
Jiří Moravčík (foto: archív)
